Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal. (Žalm 32,3-4)
Ježíš řekl ochrnutému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. (Matouš 9,2)
Žalmistův nářek připomíná stav těžce nemocného člověka. Diagnóza této nemoci se jmenuje nevyznaný hřích. Když se to už nedalo vydržet, rozhodl se žalmista k pokání.
Tato nemoc, o které se v medicíně nedočtete, patří mezi ty nejzhoubnější.
Je přirozené, že máme strach z nemoci, ale stejně tak je nepřirozené, když nemáme strach z hříchu.
Včera jsem měl zajímavý telefonát. S jedním přítelem jsme se podivovali nad jednáním našeho společného známého a on nakonec řekl: „Víš, on má oplechované svědomí.“ Jiní lidé zase mají svědomí čisté proto, že jej vůbec nepoužívají.
K relativizaci hříchu přispívá relativizace evangelia a Písma vůbec. Někteří se dokonce snaží slovo hřích vytlačit z křesťanské terminologie a nazývají jej nedokonalostí, omylem, klopýtnutím apod. Jenomže Pán Ježíš neumíral za naše klopýtnutí, ale za naše hříchy.
A právě nevyznané hříchy jsou často příčinou nejrůznějších nemocí. Když Pán Ježíš uzdravuje ochrnutého, říká mu zároveň, že se mu odpouští hříchy.
Kdo zažil pravé pokání a přijal Boží odpuštění, ten ví, co to je Boží pokoj v srdci. Ono totiž neplatí jen „v zdravém těle zdravý duch“, ale tam, kde je duch zdravý, je zdravé i tělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat