Děti světla

„…ak som padol, vstanem, ak sedím vo tme, Pán je mojím svetlom.“ (Micheáš 7,8)

My však, čo patríme dňu, buďme triezvi a oblečme si pancier viery a lásky a prilbu nádeje na spásu. (1.Tesalonickým 5,8)

Keď je cirkev prenasledovaná, nie je ťažké rozoznať jej verné deti, teda tých, ktorí patria dňu. (Viď tiež Efezským 5,9)  

Keď sa však teší slobode, alebo ešte horšie, keď začne vládnuť, je dosť ťažko rozoznať kto v takej cirkvi patrí k deťom svetla a kto k deťom tmy.

Dnes cirkev nie je viditeľne prenasledovaná, nikto nemusí do vezenia pre svoju vieru v Ježiša Krista, ale je až príliš závislá na svetskej moci.

Ako dôkaz jeden príklad. Keby svetská moc zatracovala homosexualizmus, nikto by sa neodvážil obhajovať ho, ale pretože svetská moc rozhodla o jeho vyňatí zo zoznamu sexuálnych úchyliek, nikto sa neodváži otvorene ju nazvať úchylkou a homosexuálne chovanie hriechom. Naopak! Niektoré cirkvi homosexuálne páry sobášia.

Ako máme v tomto nerovnom boji obstáť?  Dnešná rada je viac ako nad zlato: „...buďme triezvi a oblečme si pancier viery a lásky a prilbu nádeje na spásu.“ (1.Tesalonickým 5,8) 

Tradice

„Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ (Matouš 15, 8)  

Dobrá tradice je dobrá věc, ale mrtvá tradice, tradice jenom pro tradici, je nejenom zbytečná, ale také zavádějící.

Nejkrásnější tradici je bezesporu liturgie. Některé církve si jí úzkostlivě střeží a díky tomu zachovávají kontinuitu všeobecné církve. Jiné se snaží jít s dobou a občas ji aktualizují. Různá křesťanská společenství, která nenavazují na žádnou církev, nahrazují liturgii moderovanými bohoslužbami, některé z toho dokonce dělají takovou šou, že člověk žasne.

Kdysi jsem na Valašsku slyšel historku, která nám může ledacos napovědět. Mladí manželé prožívají svoji první společnou neděli. Vrátí se z kostela a manželka začíná chystat slavnostní oběd. Když slavnostní, tak to musí být kachna. Mužíček jí obletuje a zároveň pozoruje, jak jí to jde hezky od ruky. Když už očištěnou kachnu dávala na pekáč, udělala nepochopitelnou věc. Vzala nůž, kousek zadní části uřezala, položila jej vedle zbytku kachny a teprve potom vložila pekáč do trouby. Manžel celý vyjevený se jí ptá, proč to dělá. „Já nevím proč se to dělá, ale tak to dělala moje mamienka.“

Když odpoledne šli navštívit rodiče manželky, manžel využil první vhodnou příležitost, aby se zeptal, proč takový hloupý zvyk – ukrojit kousek kachny, když by se mohla péct celá. „To já nevím, ale naše starka to tak dělaly celý život.“ Odpověděla novopečená tchýně.

Chlapovi to nedalo a ještě týž den tajně navštívil babičku, aby se dozvěděl tajemství tohoto nezvyklého obřadu. Byl přesvědčený, že jsou v tom nějaké čáry. Odpověď babičky mu vyrazila dech: „Synku, tož pekáč byl malý a celá kachna by sa mi doňho nevlezla.“

Neručím za pravdivost této historky, ale ručím za to, že zbožnost mnohých lidí je jí více než podobná. I ta nejúchvatnější bohoslužba může být pouhou mrtvou tradici, pokud naše srdce nepatří Bohu.

Duch svatý v našem životě

„Vložil jsem na svého služebníka svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.“ (Izaiáš 42,1)

„Přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové.“ (Skutky 1,8 K)

Po vyhnáním z ráje, což samozřejmě neznamená vyhnání z nějakého ovocného sadu, ale propad do třírozměrné dimenze, ztratil člověk možnost komunikovat s Bohem přímo. Jediný způsob, jak můžeme navázat s Bohem kontakt je prostřednictvím našeho ducha – skrze Pána Ježíše v Duchu svatém.

Jeden z klíčových veršů Bible, z nepochopitelných důvodů většinou přehlížený, říká: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8,16)

Duševní křesťanství vede na scestí, protože potřebuje stále silnější citové zážitky, aby bylo atraktivní. Naše duše sice touží po Bohu, ale uspokojení dosáhne teprve když se náš duch spojí s Duchem svatým. A ještě jiný pohled. Zkoušeli jste někdy jezdit autem bez motoru a bez volantu? Anebo řídit se zavřenýma očima? Mluvím o nemožném, o věcech, které se prostě nedají dělat.  Přesto se o něco podobného pokoušíme, když se snažíme žít křesťanský život bez Ducha svatého.

Když Ježíš varoval své učedníky krátce předtím než vystoupil na nebesa, neříkal jim to jakoby jim nabízel jednu z možností, ale jako nezbytnou podmínku další existence. Dokud na ně nesestoupil Duch svatý, nezačali kázat evangelium. Představte si, jak by to zpackali, kdyby to zkoušeli po svém.Proč museli učedníci čekat pochopíme, když se podíváme na všechno, co pro nás Duch svatý dělá:

·                    dává nám život (J6:63, 2K 3:6)

·                    uvádí nás do veškeré pravdy (J16:13)

·                    pomáhá nám v naší slabosti (Ř 8:26)

·                    nese ovoce v našich životech (Ga 5:22–23)

A ještě mnohem víc!

Je to jeden z největších omylů křesťanů vůbec, že jsme si rozdělili život na dvě části – na část zbožnou a část „normální“, která je spíše nenormální, protože je bezbožná. Pán Ježíš to přece říká tak jasně: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Mt 6,24)   „Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.“ (Lk 6,44) A apoštol Jakub k tomu dodává: „Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.“ (Jk 3,12) 

Sloužit Bohu bez Ducha svatého je opravdu jen pokus o nemožné.  Mnoho lidí touží po nadpřirozených projevech Ducha svatého, ale ten největší zázrak v našem životě je ujištění, že jsme Boží děti.

Tajomstvo viery

Poďte sem a počúvajte, všetci ctitelia Boží, vyrozprávam vám, aké veľké veci mi urobil. (Žalm 66,16)

Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus. Ale život, ktorý teraz žijem v tele, žijem vo viere v Božieho Syna, ktorý ma miluje a vydal seba samého za mňa. (Galatským 2,20)

„Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus.“ Toto vyznanie mohla po prvý krát vysloviť Panna Mária. Viem, že v niektorých protestantských cirkvách je Panna Mária tabu, ale to je veľká chyba. To neznamená, že keď z nej niektorí katolíci robia bohyňu, že my ju máme ignorovať. Jeden extrém ako druhý.

Ako sa to vlastne stalo, že v Márii žil Kristus? Jednoducho. Počala z Ducha svätého. Duch Svätý na ňu zostúpil a moc Najvyššieho ju zatienila. (Lk 1,35) Keď k tomu dodáme ešte svedectvo Janovo: „A Slovo sa stalo telom a prebývalo medzi nami,“ (J 1, 14) vyvstane pred nami obraz ženy, ktorá žila Božím slovom, tým Slovom, ktoré bolo na počiatku, teda Kristom.

V podstate je to veľmi jednoduché. Keď budeme aj my žiť Božím slovom a budeme tak úprimní ako Panna Mária, bude môcť aj v nás Duch svätý toto slovo oživiť a ono sa naozaj v nás stane Kristom, teda Slovom živým a večným.

Toto Slovo nás prirodzene privedie ku spojeniu, ktoré vtedy Mária ešte nepoznala – k Večery Pánovej, k Eucharistii.

„Ja som živý chlieb, ktorý zostúpil z neba. Kto bude jesť z tohoto chleba, bude žiť naveky. A chlieb, ktorý ja dám, je moje telo za život sveta.“

Židia sa hádali medzi sebou a hovorili: „Ako nám tento môže dať jesť svoje telo?!“

Ježiš im povedal: „Veru, veru, hovorím vám: Ak nebudete jesť telo Syna človeka a piť jeho krv, nebudete mať v sebe život.

Kto je moje telo a pije moju krv, má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň. Lebo moje telo je pravý pokrm a moja krv je pravý nápoj. Kto je moje telo a pije moju krv, ostáva vo mne a ja v ňom.“ (Jan 6,51-62)

Na záver jedna otázka: Patríš medzi tých, ktorí podobne ako tedajší židia spochybňujú Ježišove slová, aby ho nakoniec opustili, alebo naopak Ježišovi dôveruješ a bytostne sa s ním spájaš?

Čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. (Amos 8,11-12)

Dávejte tedy pozor, jak slyšíte. (Lukáš 8,18)

Po čem hladoví a žízní naše společnost? Určitě to není hlad po Božím Slově. Zvláště v těchto dnech je to hlad po hokeji a s blížícím se vyvrcholením mistrovství světa tento hlad zesiluje – alespoň na české straně. Budeme mistři světa?

Ne, nechci moralizovat a srovnávat naši společnost třeba s tou římskou, která na to dojela, ale přece jenom se určité srovnání nabízí. (Stačí si všimnout, kolik peněz se točí ve sportu…)

Musíme si také sebekriticky přiznat, že se stále více stírá rozdíl mezi životním stylem křesťanů a lidmi „tohoto světa“. Kvalita života – možná pod tlakem západního vlivu, je stále více hodnocena měřítky materiálními, než duchovními.

Proroctví proroka Amose je v tomto kontextu více, než alarmující. Říká se, že čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Doba, kdy si lidé, hladovějící po Božím Slově, ručně přepisovali Bibli a to často pod hrozbou vězení, jsou ty tam. Dnes už nemusíme ani my Bible pašovat. Většinou leží ladem buď v knihkupectví nebo pěkně založené v knihovnách. Hlad po Božím Slově ustal.

Na místě je otázka: Čím živíme svou duši? Pokud to není především Boží Slovo, nedivme se, že je stále více lidí, závislých na psychofarmakách. Když jsem se nedávno ptal jednoho křesťana jak se má, odpověděl mi, že díky Bohu a antidepresivům, dobře.

Dávejme si tedy dobrý pozor, co a hlavně koho posloucháme, které rady si bereme k srdci, aby jednou nebylo i pro nás pozdě.