Mnohé církve ještě dnes navazují na odkaz Lutherovy reformace a reformační zásady vyjádřené latinsky: Sola scriptula, Sola fide, Sola gratia a Solus Christus. Stále opakujícím se slovem, které zde slyšíme, je ono latinské „solus“, „sola“, což v překladu znamená: „jediný“, “jedině“. Proč to zdůraznění jedinečnosti, výjimečnosti, ba přímo exkluzivity (výlučnosti)?
Ústředním tématem německé reformace, z níž vyrostla naše církev, byla otázka spásy. Luther ponořen do duchovních bojů a vnitřních zápasů se zoufale ptá: Jak mohu být zachráněn z moci hříchu a smrti? Jak mohu získat Boží odpuštění, ospravedlnění a věčný život?
A právě na tyto otázky nachází odpověď jen v Písmu svatém. (Zásada – Sola scriptula.)
„Podle Písma sv.“, říká, „spasení získáváme jedině vírou (Sola fide), jedině z milosti (Sola gratis)
a jedině skrze Ježíše Krista (Solus Christus) nebo lépe řečeno: „Sola redemptione Christi“, což znamená: „Jedině skrze Kristovo vykoupení“.
Tato reformační hesla se mohou někomu jevit v dnešní postmoderní době jako poněkud odtržená od reality, vždyť dnes každou exkluzivitu, každou výlučnost (ono latinské „solus“) vzápětí zpochybňujeme a každou pravdu relativizujeme.
Aktuálnost našeho tématu si začneme více uvědomovat teprve ve spojení s otázkou ospravedlnění, byť i tento pojem postmoderního člověka moc nezajímá. Ve skutečnosti – ať už vědomě či nevědomě – jsme dennodenně konfrontováni s otázkou (někdy až s kritickou výtkou), když se nás někdo nechápavě ptá: Proč zaujímáš takový, a ne jiný postoj? Proč děláš to, co děláš? Proč věříš v Boha? atd.
Naše vysvětlování – řečeno reformačním jazykem – bude určitou snahou o ospravedlnění. Současný německý teolog Oswald Bayer v jedné své knize píše, že celé dějiny světa jsou vlastně dějinami jednoho velkého boje o vzájemné uznání a vzájemné ospravedlnění. Je to boj na život
a na smrt.
Co k tomu dodat? Inu, před lidmi si respekt, uznání a ospravedlnění našich postojů, slov
a skutků můžeme nějak vydobýt – různými prostředky a způsoby, třeba i podvodem, lží a násilím.
Jak se však budeme ospravedlňovat sami před sebou, před vlastním svědomím a před Pánem Bohem? Toť otázka! Otázka aktuální stejně dnes, jako v době Lutherově.
Se třemi odpověďmi, týkajícími se jedinečnosti Písma svatého, víry a milosti, jsme se mohli setkat v minulých dílech pořadu Slezské církve evangelické a. v. Dnešní téma „Solus Christus“ – jakoby chtělo předcházející reformační zásady shrnout do jednoho rámce a vnímat je v jedné celistvosti. Je to určité vyústění samotné podstaty spasení.
Nejde totiž jen o samotný fenomén víry, v níž mohu věřit v cokoliv, třeba v sebe sama. Jedná se o víru v Ježíše Krista, víru živou, dokázanou dobrými skutky a láskou.
Nejde také jen o fenomén jakési laciné milosti, o kterou nikdo ve své hrdosti nestojí. Jedná se o drahou milost spojenou s obětí Ježíše Krista, bez níž bychom zůstali na věky v moci hříchu, satana a smrti.
Stejně tak se nejedná jen o hrdé prohlášení, že naše víra v Ježíše Krista se zakládá výlučně na Písmu svatém, když ovšem zároveň určitá pravidla výkladu Písma svatého – tzv.hermeneutiku – nerespektujeme, pravdy o Ježíši Kristu vytrháváme z kontextu a nevnímáme je ve všech souvislostech.
Pojďme se tedy blíže seznámit s podstatou reformační zásady Solus Christus.
Toto učení ve své době vzniklo jako reakce, či protipól dvou postojů středověké scholastické církve: za prvé – jako protiklad mariologie a kultu svatých, za druhé – jako protiklad učení o významu dobrých skutků. Obě témata jsou velmi obsáhlá a zasloužila by si samostatná pojednání. Aspoň tedy stručně nejdříve k postoji prvnímu: Proč reformátoři odmítli přílišné zdůrazňování kultu svatých a Panny Marie?
Oba hlavní autoři „Knihy svornosti“, obsahující nejdůležitější reformační spisy,
Martin Luther a Filip Melanchton se shodli v tom, že uctívání a zástupnost svatých jednak v Písmu svatém nařízeno není, jednak zmenšuje význam Ježíše Krista.
Melanchton sice částečně uznal vysvětlení katolické strany rozlišující mezi Prostředníkem spásy, kterým je výlučně Ježíš Kristus – Solus Christus, a rolí přímluvce u Prostředníka mezi Bohem a člověkem, který – řečeno dnešním jazykem – „lobuje“ za nás u Ježíše Krista.
Sám Luther ve svých spisech neneguje možnost přimlouvání se zesnulých svatých za věřící na zemi, ostře však vystupuje proti tomu, abychom místo Trojjediného Boha uctívali svaté a k nim
se utíkali v modlitbách.
Co se týče druhého tématu - dobrých skutků, bude možná prospěšné se zmínit o tom, že scholastičtí teologové zdůrazňováním Aristotelovy etiky v křesťanství vedli k zastření rozdílů mezi spravedlností v biblickém chápání a mezi spravedlností filozofickou, v níž dobré skutky své opodstatnění mají. Scholastici z nich vyzdvihli zejména celibát a řeholní, mnišský život. Také říkali, že některými skutky – např. poutěmi, půsty, modlitbami, almužnami atd. – získáváme něco navíc, což Boha přímo zavazuje k prokázání nám milosti. Jejich učení bylo návratem k tzv.pelagianismu. Toto označení je odvozeno od učence Pelagia z V.století, který byl odpůrcem nejznámějšího teologa a filozofa raného středověku církevního otce Augustina a v protikladu k němu učil, že člověk není zatížen dědičným hříchem a že i bez Ducha svatého a bez Boží pomoci je schopen vlastním úsilím a dobrými skutky získat spravedlnost a spásu.
Luther navazujíce na Augustina patřil k nejostřejším kritikům pelagianismu v dějinách vůbec. Jakýkoliv lidský podíl a lidskou zásluhu na spáse naprosto vylučoval. Spasení získáváme
„solo Christo“, jedině skrze Krista.
Otázkou pro mne je, zda to, proti čemu Luther bojoval, je ještě dnes učením
římsko-katolické církve a zda vůbec v Lutherově době to bylo jevem v církvi obecným. Někteří teologové přicházejí s indiciemi, které tento názor zpochybňují.
Také je třeba říci, že zásada Solus Christus není ve středověku výlučným objevem Lutherovy reformace, jak se všeobecně míní. V podobném smyslu se vyjadřovali už před Lutherem Tomáš Akvinský a Bonaventura . Co však bylo novým, byla Lutherova radikalizace a exkluzivita tohoto učení, nepřipouštějící žádnou možnost spolupráce a lidské zásluhy na spáse.
K zásadě Solus Christus se hlásila vždy i naše církev. Jeden z našich vůdců v době totality zesnulý pastor Vladislav Santarius často zdůrazňoval: Ježíš Kristus je ke spasení 100% potřebný,
ale i 100% postačující. Není třeba k němu nic dodávat. Jeho spasení není třeba nijak vylepšovat.
Ježíše Krista je třeba jen vírou přijmout. Právě snaha o každé doplňování a podmiňování Kristovy spásy nutností dodržování jakýchkoliv předpisů zákona (ať je to křest Duchem svatým, svěcení soboty, určité dobré skutky atd..) je projevem nevěry a nedůvěry v Krista. Kdyby existovala jiná cesta spasení, Ježíš Kristus by nemusel za nás na kříži umírat. Dobré skutky a láska nejsou podmínkou spásy, ale důsledkem spásy a projevem vděčnosti za spásu; spásu - kterou přijímáme vírou v Ježíše Krista.
Na závěr se zmíním o tom, že zásada Solus Christus byla dlouho vnímána jako jedna z největších překážek na cestě k dialogu s jinými církvemi, zvlášť s církví římsko-katolickou. Když se navzdory tomu dialog otevřel, došlo k překvapivému zjištění. Pro římsko-katolickou církev totiž z jedné strany není problémem akceptování teze Solus Christus; ze strany druhé však mluví rovněž o jiných prostředcích spásy (ve smyslu zprostředkovatelů), neboť Ježíš Kristus tu není viditelně, nýbrž v procesu spásy používá Boží slovo a svátosti, jak k tomu zmocnil své učedníky a jak Boží služebníci je stále zvěstují, vysvětlují a udělují.
Kupodivu tyto pravdy, které exkluzivitu Solus Christus poněkud relativizují, jsou pro luterány naprosto přijatelné a co je zvláštní, jsou obsaženy v Knize svornosti – tzv. Formule svornosti z roku 1580.
Závěrem tedy můžeme konstatovat, že reformační zásada Solus Christus nemusí být v žádném případě překážkou na cestě k dialogu s jinými církvemi, ale jeho zdůvodněním a obohacením.
