pátek 8. července 2011

SOLUS CHRISTUS: Příspěvek faráře Jana Waclawka, zástupce biskupa SCEAV.

Mnohé církve ještě dnes navazují na odkaz Lutherovy reformace a reformační zásady  vyjádřené latinsky: Sola scriptula, Sola fide, Sola gratia a Solus Christus. Stále opakujícím se slovem, které zde slyšíme, je ono latinské „solus“, „sola“, což v překladu znamená: „jediný“, “jedině“.  Proč to zdůraznění jedinečnosti, výjimečnosti, ba přímo exkluzivity (výlučnosti)?
            Ústředním tématem německé reformace, z níž vyrostla naše církev, byla otázka spásy. Luther ponořen do duchovních bojů a vnitřních zápasů se zoufale ptá: Jak mohu být zachráněn z moci hříchu a smrti? Jak mohu získat Boží odpuštění, ospravedlnění a věčný život?
A právě na tyto otázky nachází odpověď jen v Písmu svatém. (Zásada – Sola scriptula.)
„Podle Písma sv.“, říká, „spasení získáváme jedině vírou (Sola fide), jedině z milosti (Sola gratis)
a jedině skrze Ježíše Krista (Solus Christus) nebo lépe řečeno: „Sola redemptione Christi“, což znamená: „Jedině skrze Kristovo vykoupení“.
            Tato reformační hesla se mohou někomu jevit v dnešní postmoderní době jako poněkud odtržená od reality, vždyť dnes každou exkluzivitu, každou výlučnost (ono latinské „solus“) vzápětí zpochybňujeme a každou pravdu relativizujeme.
            Aktuálnost našeho tématu si začneme více uvědomovat teprve ve spojení s otázkou ospravedlnění, byť i tento pojem postmoderního člověka moc nezajímá. Ve skutečnosti – ať už vědomě či nevědomě – jsme dennodenně konfrontováni s otázkou (někdy až s kritickou výtkou), když se nás někdo nechápavě ptá: Proč zaujímáš takový, a ne jiný postoj? Proč děláš to, co děláš? Proč věříš v Boha? atd.
Naše vysvětlování – řečeno reformačním jazykem – bude určitou snahou o ospravedlnění. Současný německý teolog Oswald Bayer v jedné své knize píše, že celé dějiny světa jsou vlastně dějinami jednoho velkého boje o vzájemné uznání a vzájemné ospravedlnění. Je to boj na život
a na smrt.
Co k tomu dodat? Inu, před lidmi si respekt, uznání a ospravedlnění našich postojů, slov
a skutků můžeme nějak vydobýt – různými prostředky a způsoby, třeba i podvodem, lží a násilím.
Jak se však budeme ospravedlňovat sami před sebou, před vlastním svědomím a před Pánem Bohem? Toť otázka! Otázka aktuální stejně dnes, jako v době Lutherově.
            Se třemi odpověďmi, týkajícími se jedinečnosti Písma svatého, víry a milosti, jsme se mohli setkat v minulých dílech pořadu Slezské církve evangelické a. v. Dnešní téma „Solus Christus“ – jakoby chtělo předcházející reformační zásady shrnout do jednoho rámce a vnímat je v jedné celistvosti. Je to určité vyústění samotné podstaty spasení.
            Nejde totiž jen o samotný fenomén víry, v níž mohu věřit v cokoliv, třeba v sebe sama. Jedná se o víru v Ježíše Krista, víru živou, dokázanou dobrými skutky a láskou. 
            Nejde také jen o fenomén jakési laciné milosti, o kterou nikdo ve své hrdosti nestojí. Jedná se o drahou milost spojenou s obětí Ježíše Krista, bez níž bychom zůstali na věky v moci hříchu, satana a smrti.
            Stejně tak se nejedná jen o hrdé prohlášení, že naše víra v Ježíše Krista se zakládá výlučně na Písmu svatém, když ovšem zároveň určitá pravidla výkladu Písma svatého – tzv.hermeneutiku – nerespektujeme, pravdy o Ježíši Kristu vytrháváme z kontextu a nevnímáme je ve všech souvislostech.

            Pojďme se tedy blíže seznámit s podstatou reformační zásady Solus Christus.
Toto učení ve své době vzniklo jako reakce, či protipól dvou postojů středověké scholastické církve: za prvé – jako protiklad mariologie a kultu svatých, za druhé – jako protiklad učení o významu dobrých skutků. Obě témata jsou velmi obsáhlá a zasloužila by si samostatná pojednání. Aspoň tedy stručně nejdříve k postoji prvnímu:  Proč reformátoři odmítli přílišné zdůrazňování kultu svatých a Panny Marie?
           
Oba hlavní autoři „Knihy svornosti“, obsahující nejdůležitější reformační spisy,
Martin Luther a Filip Melanchton se shodli v tom, že uctívání a zástupnost svatých jednak v Písmu svatém nařízeno není, jednak zmenšuje význam Ježíše Krista.
            Melanchton sice částečně uznal vysvětlení katolické strany rozlišující mezi Prostředníkem spásy, kterým je výlučně Ježíš Kristus – Solus Christus, a rolí přímluvce u Prostředníka mezi Bohem a člověkem, který – řečeno dnešním jazykem – „lobuje“ za nás u Ježíše Krista.
Sám Luther ve svých spisech neneguje možnost přimlouvání se zesnulých svatých za věřící na zemi, ostře však vystupuje proti tomu, abychom místo Trojjediného Boha uctívali svaté a k nim
se utíkali v modlitbách.
            Co se týče druhého tématu - dobrých skutků, bude možná prospěšné se zmínit o tom, že scholastičtí teologové zdůrazňováním Aristotelovy etiky v křesťanství vedli k zastření rozdílů mezi spravedlností v biblickém chápání a mezi spravedlností filozofickou, v níž dobré skutky své opodstatnění mají. Scholastici z nich vyzdvihli zejména celibát a řeholní, mnišský život. Také říkali, že některými skutky – např. poutěmi, půsty, modlitbami, almužnami atd. – získáváme něco navíc, což Boha přímo zavazuje k prokázání nám milosti. Jejich učení bylo návratem k tzv.pelagianismu. Toto označení je odvozeno od učence Pelagia z V.století, který byl odpůrcem nejznámějšího teologa a filozofa raného středověku církevního otce Augustina a v protikladu k němu učil, že člověk není zatížen dědičným hříchem a že i bez Ducha svatého a bez Boží pomoci je schopen vlastním úsilím a dobrými skutky získat spravedlnost a spásu.
            Luther navazujíce na Augustina patřil k nejostřejším kritikům pelagianismu v dějinách vůbec. Jakýkoliv lidský podíl a lidskou zásluhu na spáse naprosto vylučoval. Spasení získáváme
„solo Christo“, jedině skrze Krista.
            Otázkou pro mne je, zda to, proti čemu Luther bojoval, je ještě dnes učením
římsko-katolické církve a zda vůbec v Lutherově době to bylo jevem v církvi obecným. Někteří teologové přicházejí s indiciemi, které tento názor zpochybňují.
            Také je třeba říci, že zásada Solus Christus není ve středověku výlučným objevem Lutherovy reformace, jak se všeobecně míní. V podobném smyslu se vyjadřovali už před Lutherem Tomáš Akvinský a Bonaventura . Co však bylo novým, byla Lutherova radikalizace a exkluzivita tohoto učení, nepřipouštějící žádnou možnost spolupráce a lidské zásluhy na spáse.
            K zásadě Solus Christus se hlásila vždy i naše církev. Jeden z našich vůdců v době totality zesnulý pastor Vladislav Santarius často zdůrazňoval: Ježíš Kristus je ke spasení 100% potřebný,
ale i 100% postačující. Není třeba k němu nic dodávat. Jeho spasení není třeba nijak vylepšovat.
Ježíše Krista je třeba jen vírou přijmout. Právě snaha o každé doplňování a podmiňování Kristovy spásy nutností dodržování jakýchkoliv předpisů zákona (ať je to křest Duchem svatým, svěcení soboty, určité dobré skutky atd..) je projevem nevěry a nedůvěry v Krista. Kdyby existovala jiná cesta spasení, Ježíš Kristus by nemusel za nás na kříži umírat. Dobré skutky a láska nejsou podmínkou spásy, ale důsledkem spásy a projevem vděčnosti za spásu; spásu -  kterou přijímáme vírou v Ježíše Krista.
           
            Na závěr se zmíním o tom, že zásada Solus Christus byla dlouho vnímána jako jedna z největších překážek na cestě k dialogu s jinými církvemi, zvlášť s církví římsko-katolickou. Když se navzdory tomu dialog otevřel, došlo k překvapivému zjištění. Pro římsko-katolickou církev totiž z jedné strany není problémem akceptování teze Solus Christus; ze strany druhé však mluví rovněž o jiných prostředcích spásy (ve smyslu zprostředkovatelů), neboť Ježíš Kristus tu není viditelně, nýbrž v procesu spásy používá Boží slovo a svátosti, jak k tomu zmocnil své učedníky a jak Boží služebníci je stále zvěstují, vysvětlují a  udělují.
            Kupodivu tyto pravdy, které exkluzivitu Solus Christus poněkud relativizují, jsou pro luterány naprosto přijatelné a co je zvláštní, jsou obsaženy v Knize svornosti – tzv. Formule svornosti z roku 1580.
            Závěrem tedy můžeme konstatovat, že reformační zásada Solus Christus nemusí být v žádném případě překážkou na cestě k dialogu s jinými církvemi, ale jeho zdůvodněním a obohacením.
                                                                                         

čtvrtek 7. července 2011

Soluňští bratři a Mistr Jan Hus

Co by si asi řekli dnes, s odstupem času a s patřičným nadhledem a také z perspektivy věčnosti samozřejmě, solunští bratři a Jan Hus? Od čeho by začali a k jakým závěrům by došli?
O tom můžeme jenom spekulovat, ale určitě by se shodli na nenahraditelnosti Božího Slova. Cyril s Metodějem věděli, proč je důležité zpřístupnit svatá Písma lidu. Vše podstatné je vyjádřeno v Proglasu, což je předmluva k jejich překladu Evangelia. Určitě stojí za to, abychom si jej alespoň ve zkrácené formě připomněli.

PROGLAS
Předzpěv sv. Konstantina-Cyrila k slovanskému překladu Čtveroevangelia
  
Jak proroci již dříve předpověděli, Kristus přichází shromáždit národy,
neboť je světlem celého tohoto světa.
To se stalo v tomto sedmém věku.
Neb oni řekli: Slepí prohlédnou, hluší uslyší slovo Písma.
Je tedy třeba poznat Boha.
Proto slyšte, Slované, toto:
Dar ten je věru od Boha daný, dar Boží je to údělu na pravici,
dar duším nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví:
Vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste
temnotu hříchů zapudili a hniloby tohoto světa se zbavili
a rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu,
slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští,
slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.
Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření Boží,
neb vše ani není krásné ani viditelné,
tak i každá duše bez knih, neznající zákona Božího,
zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj Boží.
(…)
Vždyť ústa, jež necítí sladkost, činí, že člověk je jak kámen.
Víc však ještě duše knih zbavená zdá se být v člověku mrtvá.
To vše nám, bratři, tane na mysli,
i povíme vám vhodnou radu, jež všechny lidi odpoutá
od zvířeckého života a chtíče:
abyste pro nerozum své mysli, posloucháte-li slovo v cizím jazyku,
neslyšeli je jako hlas zvonce měděného.
(…)
Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují,
schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou,
těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jak ve snu,
nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny,
stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy
a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milostivého,
písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného.
Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky
s Otcem i Duchem svatým
na věky věků od všeho tvorstva.
Amen.

Mistr Jan Hus nepochybně znal tento Proglas a sám jako věhlasný kazatel Božího Slova jej uváděl v život. Žil v době, která sice Písmo již znala, ale samotní křesťané a zvláště církevní hierarchie Písmem příliš nežila. Hus plul proti proudu a jeho zápas o pravdu ho stál život. Pravdy si vážil víc, než vlastního života a takových lidí nebylo a nikdy nebude dost. Naše hříšná přirozenost spíše volí cestu nejmenšího odporu i za cenu kompromisů. Stalo se módou, že lidé, místo aby hájili poznanou pravdu, se spíše životem „prolhávají“.
Mistr Jan Hus by nebyl vešel do dějin, kdyby se v obhajobě své pravdy neodvolával pravdy absolutní. Dovolával se Toho, který sám o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“
A takto máme rozumět i jeho odkazu:
„Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“ Tedy: „Hledej Krista, poslouchej Krista, miluj Krista, zvěstuj Krista, drž se Krista, braň Krista (resp. jeho evangelium) až do smrti.
Škoda, že mnozí obhájci pravdy zapomněli, že pravda se má prosazovat pouze silou pravdy samé a že náš největší zápas je prosadit poznanou pravdu ve svém vlastním životě.
Teď bychom mohli dlouze polemizovat o různých souvislostech, která utvářela veřejné mínění jak v době cyrilo-metodějské, tak v době husovské. Je jenom otázka, komu a k čemu by to posloužilo.. Každopádně si tyto hrdinové své i naši doby zaslouží náš obdiv, ale pro nás, naši společnost a především pro církev je mnohem důležitější abychom je nejen obdivovali, ale také obětavě následovali.

Mistr Jan Hus

Nevím, kdo více uškodil pověsti Mistra Jana Husa – inkvizice nebo komunisté. Pravdou je, že ani jedni, ani druzí nemluvili pravdu o muži, který za pravdu zemřel. Historická fakta, snad objektivní, mluví toto: Hus se narodil roku 1371 v Husinci u Prachatic. Od roku 1390 studoval na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1393 získal titul bakaláře a v roce 1396  titul mistra svobodných umění. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze. V letech 1401 - 1402 byl děkanem artistické fakulty, od roku 1402 kázal v Betlémské kapli v Praze na Starém Městě. Od roku 1409 byl rektorem Univerzity Karlovy v Praze.
Zejména od roku 1408 se Jan Hus i jeho příznivci stále častěji dostávali do sporů s ideovými protivníky, zejména s německými mistry na univerzitě v Praze a českou církevní hierarchií, které jej nakonec dostalo až před církevní sněm v Kostnici. Po několika slyšeních byl prohlášen za kacíře, zbaven kněžské hodnosti a odsouzen k smrti upálením. Stalo se tak 6. července 1415, tedy před 590 lety.
Během římského mezinárodním sympozia o Mistru Janu Husovi (15.-18. 12. 1999) označil papež Jan Pavel II. Mistra Jana Husa za "dobře známého českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha vynikajícími mistry, kteří vyšli z pražské univerzity". Řekl, že Husova „morální odvaha tváří v tvář protivenstvím a smrti z něj učinila postavu zvláštního významu pro český národ. (…) Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení. (…) Pravda, jež nás osvobozuje od omylů, je také pravdou, jež nás činí svobodnými, abychom milovali… Vaše práce ukazuje, že osobnost, jakou je Mistr Jan Hus, jež byla v minulosti velkým bodem sváru, se nyní může stát předmětem dialogu…“
Ano, pravda nás osvobozuje: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32) Svobodnými od nenávisti a předsudků, svobodnými k lásce.

čtvrtek 30. června 2011

Požehnané prázdniny a dovolené.


„Hospodine, ty jsi můj Bůh! Tebe budu vyvyšovat, vzdávat chválu tvému jménu, neboť činíš podivuhodné věci.“ (Izaiáš 25,1)

„Tomu, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.“ (Efezským 3,20-21)

Začínají prázdniny a my se na celé dva měsíce odmlčíme. Neodmlčí se však Duch svatý, který nás neustále vede a nabádá k bdělosti, ostražitosti a také k důvěře v Boží lásku a dobrotu.
Na prázdniny a dovolené si kromě potřebného vybavení vezměme to nejpotřebnější – Bibli, Boží Slovo, Slovo života na každý den. Každý máme svůj způsob duchovní obživy, někdo společný, někdo výhradně soukromý, ať je jakýkoliv, hlavně ať je opravdový. Poznáme to podle toho, že po takovém ztišení jsme ochotní všem všechno odpustit, dokonce i sobě a všechny více milujeme, dokonce i naše nepřátelé.
Nebude-li tedy v našem prázdninovém jídelníčku scházet duchovní potrava, bude naše dovolená vydařená, Bohem požehnaná a my se vrátíme občerstvení nejenom tělesně a duševně, ale také duchovně. 
To vám také přeje a v modlitbě vyprošuje Rev. Jaroslav Kratka.

úterý 28. června 2011

Pokoj Boží

Pokoj, dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím je. (Izaiáš 57,19)

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (Jan 14,27)

Těžko bychom si dokázali představit celonárodní stávku za právo na pokoj Boží, a přesto je to právě pokoj Boží, který nám nejvíc schází. Jeho absence způsobuje největší napětí nejen mimo církev, ale i v církvi samotné.
Možná si to neuvědomujeme, ale všechny roztržky v práci, v rodině, ale také na jakékoliv úrovni církevních institucí vznikají jenom proto, že problémy nedokážeme  řešit v pokoji. Pán Ježíš také říká: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Matouš 5,9)
To znamená, že pokud svým jednáním způsobujeme nepokoj, nechceme být Boží děti. Můžeme mít alibistických zdůvodnění svého jednání kolik jen chceme, ale výsledek bude stejný – ztráta křesťanské identity, ztráta schopnosti žít jako křesťané.
Skloňme se pokorně před Pánem Ježíšem a řekněme mu v upřímné modlitbě, že stojíme o tento pokoj, že jej chceme také šířit kolem sebe. Jen tak poznáme co znamená: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4,7)
A příště, až přijdeme třeba na bohoslužby a uvidíme tam sedět člověka, který nás evidentně nesnáší, odzbrojíme ho pokojem Božím a jeho nevraživost nám nebude moci ublížit. To ale není všechno, protože pokoj, který mu předáme, vyléčí i jeho zraněné srdce.

pátek 24. června 2011

Aby sme pre dôležité veci neprišli o najdôležitejšie.

Obráťte sa ku mne, hovorí Pán zástupov, a obrátim sa k vám… ( Zach 1,3)

Hľadajte najprv Božie kráľovstvo a jeho spravodlivosť a všetko ostatné vám bude pridané. (Mt 6,33)

Nemám rád, keď farári strašia svojich poslucháčov, ale čo by sa stalo, keby prišiel Pán Ježiš, povedzme na vizitáciu a spýtal sa nás, čo je pre nás najdôležitejšie, aká by bola naša odpoveď?
Tak rád by som stretol človeka, ktorý by odpovedal, že je to Božie kráľovstvo a jeho spravodlivosť.
Určite sú naše ciele ušľachtilé, staráme sa o svoje zdravie, o svoje vzdelanie, o svoje rodiny, o svoje..., o svoje..., ale nie o Božie. Mnohí dokonca kráľovstvo hľadajú, lenže tiež nie Božie, ale to svoje.
Buďme úprimní a priznajme si, že aj keď s požiadavkami Pána Ježiša súhlasíme, veľmi sa ich nedržíme a keď, tak len do tej miery, do akej nás tlačí verejná mienka nášho okolia. Len keď nás samých postihne nejaká životná skúška, vtedy začíname prehodnocovať naše priority a uvedomujeme si nielen to, čo je dôležité, ale aj to, čo je najdôležitejšie. 
V podstate však Božie kráľovstvo je to, po čom všetci túžime, pretože ako čítame v Božom slove: „Božie kráľovstvo nie je jedlo a nápoj, ale spravodlivosť, pokoj a radosť v Duchu Svätom.“ (R 14,17)

středa 22. června 2011

Abychom duchovně neotupěli...

Kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. (Joel 3,5)

V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Skutky 4,12)

Spasení, podobně jako většina křesťanských pojmů, bývá buď nepochopené, nedoceněné nebo dokonce významově vyprázdněné. Kdyby tomu tak nebylo, každé ráno bychom se budili s nevýslovnou radostí.
Jenomže křesťany dnes zaměstnává tisíce jiných starostí a také radostí, v jejichž světle spasení pomalu bledne. Příliš se necháváme strhávat proudem tohoto světa, příliš jsme si zvykli na životní styl konzumní společnosti.
Někdy mi to připomíná chování pasažéra potápějící se lodi, který očividně nepropadl panice a dál si užívá jídla a pití ve své kajutě. Když se ho ptají jestli si náhodou nevšimnul, že se loď potápí, odpoví, že to není jeho loď a bezstarostně pokračuje v hodování.
Proto se modlíme, čteme Bibli, navštěvujeme bohoslužby a přijímáme svátosti, abychom duchovně neotupěli a postupně nezakrněli. Musíme neustále oživovat svého ducha a Duchem se také nechat vést. Mysleme na budoucnost, mysleme na věčnost a podle toho také jednejme. Potom bude pro nás spasení tím nejcennějším, nejvzácnějším a nejdražším a stejně tak ten, který se za naše spasení obětoval na golgotském kříži, náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus. 

úterý 21. června 2011

Kresťanská mentalita

„Spas svoj ľud a požehnaj svojich dedičov a spravuj ich a dvíhaj ich až naveky.“
(Ž 28,9)

„Ježiš sa zľutoval nad nimi, dotkol sa ich očí a hneď videli a išli za ním.“
(Mt 20,34)


Neustále si musíme uvedomovať ten obrovský posun vo vzťahu k Bohu od toho starozákonného židovského k tomu novozákonnému kresťanskému, pretože hoci podľa mena sme kresťania, svojou mentalitou pripomíname skôr vlažných židov, než horlivých kresťanov.
Starozákonný izraelita, hoci by bol ako úprimný, nemal možnosť pristupovať k Bohu bezprostredne, len prostredníctvom kňaza. My však môžme, samozrejme pokiaľ sme prijali Božiu milosť v Ježišovi a dali sa naplniť Duchom svätým. 
Preto je aj služba kňaza dnes iná – kňaz nám pomáha nadviazať práve tento bezprostredný vzťah s Bohom skrze Pána Ježiša v Duchu svätom.
Aby sme toto nielen pochopili, ale tým aj žili, potrebujeme aby sa aj nad nami Pán Ježíš zľutoval a aby sa dotkol aj nášho duchovného zraku. Len keď prezrieme, môžeme ísť za ním.

čtvrtek 16. června 2011

Nevyznaný hřích

Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal. (Žalm 32,3-4)

Ježíš řekl ochrnutému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. (Matouš 9,2)

Žalmistův nářek připomíná stav těžce nemocného člověka. Diagnóza této nemoci se jmenuje nevyznaný hřích. Když se to už nedalo vydržet, rozhodl se žalmista k pokání.
Tato nemoc, o které se v medicíně nedočtete, patří mezi ty nejzhoubnější.
Je přirozené, že máme strach z nemoci, ale stejně tak je nepřirozené, když nemáme strach z hříchu.
Včera jsem měl zajímavý telefonát. S jedním přítelem jsme se podivovali nad jednáním našeho společného známého a on nakonec řekl: „Víš, on má oplechované svědomí.“ Jiní lidé zase mají svědomí čisté proto, že jej vůbec nepoužívají.
K relativizaci hříchu přispívá relativizace evangelia a Písma vůbec. Někteří se dokonce snaží slovo hřích vytlačit z křesťanské terminologie a nazývají jej nedokonalostí, omylem, klopýtnutím apod. Jenomže Pán Ježíš neumíral za naše klopýtnutí, ale za naše hříchy.
A právě nevyznané hříchy jsou často příčinou nejrůznějších nemocí. Když Pán Ježíš uzdravuje ochrnutého, říká mu zároveň, že se mu odpouští hříchy.
Kdo zažil pravé pokání a přijal Boží odpuštění, ten ví, co to je Boží pokoj v srdci. Ono totiž neplatí jen „v zdravém těle zdravý duch“, ale tam, kde je duch zdravý, je zdravé i tělo.

pátek 10. června 2011

Aký je pravý zmysel života?

„Lebo smädného napojil a hladného nakŕmil dobrotami.“ (Žalm 107,9)

„Ale kto sa napije z vody, ktorú mu ja dám, nebude žízniť naveky, ale voda, ktorú mu ja dám, stane sa v ňom prameňom vody prúdiacej k večnému životu.“ (Jan 4,14)

Príbeh Samaritánky zostáva po dvoch tisícročiach stále nedocenený. Nie je to len dojemný príbeh ženy, ktorá hľadala pravú lásku tak dlho, než našla Ježiša, ale je to cesta, jediná cesta, ako nájsť pravý zmysel života.
Dnešný svet až nápadne pripomína dobu pred pádom babylonskej veže.
Určite to stojí za pripomenutie:
„Vtedy bol na celej zemi jeden jazyk a rovnaké slová. Keď sa pohli z východu, našli v krajine Senaár rovinu a osadili sa na nej.
Tu si povedali jeden druhému: "Poďme, narobme tehál a vypáľme ich v ohni!" Tehly im slúžili namiesto kameňa a asfalt namiesto malty.
Potom povedali: "Poďme, postavme si mesto a vežu, ktorej vrchol bude siahať do neba, spravme si tak pomník, aby sme sa neroztratili po celej zemi!"
Tu zostúpil Pán, aby videl mesto a vežu, ktoré stavali ľudia a povedal: "Hľa, sú jedným národom, všetci majú jeden jazyk; toto je začiatok ich činov a veru neodstúpia od ničoho z toho, čo si zaumienili urobiť. Poďme, zostúpme a pomäťme tam ich jazyk, aby nik nerozumel reči druhého!"
A takto ich Pán odtiaľ rozohnal po celej zemi a mesto prestali stavať. Preto ho nazvali Bábelom, lebo tam Pán zmiatol reč celej zeme a Pán ich odtiaľ rozohnal po celej zemi.“ (Gen 11, 1-9)
Dúfam, že nikto nie je tak naivný, aby si myslel, že sa jedná o doslovnú stavbu akejsi veže. Aj tu platí, že litera zabíja a Duch obživuje. Už vtedy sa totiž pokúšali o globalizáciu a zároveň „fušovali Pánu Bohu do remesla“. Dnešná globalizácia a genetické inžinierstvo je len jeden z ďalších pokusov o stavbu novej babylonskej veže a ako to dopadne, môžeme len tušiť...
Všetko sú to len prejavy ľudskej pýchy a vzdoru voči Bohu a čím viacej sa človek vzdiaľuje Bohu, tým menej je šťastný a jeho život nakoniec stráca zmysel.
Samaritánka tiež hľadala zmysel svojho života. Zozačiatku bola presvedčená, že ho nájde v náruči muža. Nenašla. Táto voda neuhasila jej smäd po živote. Našla ho, až keď sa stretla s Ježišom. Vodu života, ktorú jej podal Ježiš, nielen že uhasila jej smäd po živote, ale sama sa stala zdrojom života pre iných.
Tou vodu je samozrejme Duch svätý. Bez Ducha svätého je naše kresťanstvo len akože a život je strašná drina. 

Tělo Kristovo nemá protézy.

„Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Izajáš 59,2)

„Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře!“ (Jakub 4,7-8)

Někdy mám pocit, netvrdím, že je oprávněný, jakoby se z křesťanství vytrácela touha po Boží blízkosti. Ano, organizujeme různé náboženské slavnosti, některé dokonce přenáší rádio i televize, ale nejsem si jistý, že se to koná kvůli Bohu a pro Boha…
Lidé staré smlouvy i prvotní křesťané měli mnoho problémů s morálkou, byli dvojí tváře, jak je nazývá apoštol Jakub, ale zároveň věděli, o co přichází když hřeší – jejich vztah s Bohem byl narušený.
Také my máme problémy s morálkou, také my hřešíme, ale pokud nás neznepokojuje narušení vztahu s Bohem skrze Pána Ježíše v Duchu svatém, tak jsme duchovně mrtví.
Pokud ale jsme součásti těla církve, jehož hlavou je Kristus, prožíváme každou bolest hříchu velmi citelně, protože se obáváme gangrény a posléze amputace, ale pozor, nespoléhejme na protézy, to Tělo Kristovo nesnese!
Jedinou terapii je pokání. „Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám…“

pátek 3. června 2011

Bože, potrebujem ťa!

Pán je s vami, kým ste vy s ním, a ak ho hľadáte, dá sa vám nájsť. Ale ak ho opustíte, opustí vás. (2.Paralip. 15,2)

Každého, kto mňa vyzná pred ľuďmi; aj ja vyznám pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. Ale toho, kto mňa zaprie pred ľuďmi; aj ja zapriem pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. (Mt 10,33)

Český básnik Viktor Dyk končí svoju báseň „Země mluví“ takto: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Je to síce vyjadrenie vzťahu k rodnej zemi, ale oveľa viacej to platí vo vzťahu k Bohu.
Pre tých, ktorí rozmýšľajú skôr technicky než poeticky iný príklad: To nie kyslík potrebuje nás, ale my potrebujeme kyslík.
Naša závislosť na Bohu nekonečne násobne presahuje našu závislosť na kyslíku. Bez kyslíku zomrie naše telo, ale bez Boha zahynie naša duša i náš duch.
Chráňme si náš vzťah k Bohu skrze Pána Ježiša v Duchu svätom aspoň tak, ako si chránime čistotu vzduchu, ktorý dýchame. Dávajme si pozor na všelijaké jedovaté splodiny dnešnej doby a pri prvom podozrení hroziaceho nebezpečenstva utekajme zavčasu a nečakajme, až to s nami hodí o zem.
Pravdaže sa takýmto spôsobom života staneme nepohodlnými pre naše okolie, ale nebojme sa! Ten, ktorý za nás zomrel, nám pomôže žiť. 

pátek 27. května 2011

Děti světla

„…ak som padol, vstanem, ak sedím vo tme, Pán je mojím svetlom.“ (Micheáš 7,8)
My však, čo patríme dňu, buďme triezvi a oblečme si pancier viery a lásky a prilbu nádeje na spásu. (1.Tesalonickým 5,8)

Keď je cirkev prenasledovaná, nie je ťažké rozoznať jej verné deti, teda tých, ktorí patria dňu. (Viď tiež Efezským 5,9)  
Keď sa však teší slobode, alebo ešte horšie, keď začne vládnuť, je dosť ťažko rozoznať kto v takej cirkvi patrí k deťom svetla a kto k deťom tmy.
Dnes cirkev nie je viditeľne prenasledovaná, nikto nemusí do vezenia pre svoju vieru v Ježiša Krista, ale je až príliš závislá na svetskej moci.
Ako dôkaz jeden príklad. Keby svetská moc zatracovala homosexualizmus, nikto by sa neodvážil obhajovať ho, ale pretože svetská moc rozhodla o jeho vyňatí zo zoznamu sexuálnych úchyliek, nikto sa neodváži otvorene ju nazvať úchylkou a homosexuálne chovanie hriechom. Naopak! Niektoré cirkvi homosexuálne páry sobášia.
Ako máme v tomto nerovnom boji obstáť?  Dnešná rada je viac ako nad zlato: „...buďme triezvi a oblečme si pancier viery a lásky a prilbu nádeje na spásu.“ (1.Tesalonickým 5,8) 

čtvrtek 26. května 2011

Tradice

„Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ (Matouš 15, 8)  

Dobrá tradice je dobrá věc, ale mrtvá tradice, tradice jenom pro tradici, je nejenom zbytečná, ale také zavádějící.
Nejkrásnější tradici je bezesporu liturgie. Některé církve si jí úzkostlivě střeží a díky tomu zachovávají kontinuitu všeobecné církve. Jiné se snaží jít s dobou a občas ji aktualizují. Různá křesťanská společenství, která nenavazují na žádnou církev, nahrazují liturgii moderovanými bohoslužbami, některé z toho dokonce dělají takovou šou, že člověk žasne.

Kdysi jsem na Valašsku slyšel historku, která nám může ledacos napovědět. Mladí manželé prožívají svoji první společnou neděli. Vrátí se z kostela a manželka začíná chystat slavnostní oběd. Když slavnostní, tak to musí být kachna. Mužíček jí obletuje a zároveň pozoruje, jak jí to jde hezky od ruky. Když už očištěnou kachnu dávala na pekáč, udělala nepochopitelnou věc. Vzala nůž, kousek zadní části uřezala, položila jej vedle zbytku kachny a teprve potom vložila pekáč do trouby. Manžel celý vyjevený se jí ptá, proč to dělá. „Já nevím proč se to dělá, ale tak to dělala moje mamienka.“
Když odpoledne šli navštívit rodiče manželky, manžel využil první vhodnou příležitost, aby se zeptal, proč takový hloupý zvyk – ukrojit kousek kachny, když by se mohla péct celá. „To já nevím, ale naše starka to tak dělaly celý život.“ Odpověděla novopečená tchýně.
Chlapovi to nedalo a ještě týž den tajně navštívil babičku, aby se dozvěděl tajemství tohoto nezvyklého obřadu. Byl přesvědčený, že jsou v tom nějaké čáry. Odpověď babičky mu vyrazila dech: „Synku, tož pekáč byl malý a celá kachna by sa mi doňho nevlezla.“
Neručím za pravdivost této historky, ale ručím za to, že zbožnost mnohých lidí je jí více než podobná. I ta nejúchvatnější bohoslužba může být pouhou mrtvou tradici, pokud naše srdce nepatří Bohu.

úterý 24. května 2011

Duch svatý v našem životě

„Vložil jsem na svého služebníka svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.“ (Izaiáš 42,1)
„Přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové.“ (Skutky 1,8 K)

Po vyhnáním z ráje, což samozřejmě neznamená vyhnání z nějakého ovocného sadu, ale propad do třírozměrné dimenze, ztratil člověk možnost komunikovat s Bohem přímo. Jediný způsob, jak můžeme navázat s Bohem kontakt je prostřednictvím našeho ducha – skrze Pána Ježíše v Duchu svatém.
Jeden z klíčových veršů Bible, z nepochopitelných důvodů většinou přehlížený, říká: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8,16)
Duševní křesťanství vede na scestí, protože potřebuje stále silnější citové zážitky, aby bylo atraktivní. Naše duše sice touží po Bohu, ale uspokojení dosáhne teprve když se náš duch spojí s Duchem svatým. A ještě jiný pohled. Zkoušeli jste někdy jezdit autem bez motoru a bez volantu? Anebo řídit se zavřenýma očima? Mluvím o nemožném, o věcech, které se prostě nedají dělat.  Přesto se o něco podobného pokoušíme, když se snažíme žít křesťanský život bez Ducha svatého.
Když Ježíš varoval své učedníky krátce předtím než vystoupil na nebesa, neříkal jim to jakoby jim nabízel jednu z možností, ale jako nezbytnou podmínku další existence. Dokud na ně nesestoupil Duch svatý, nezačali kázat evangelium. Představte si, jak by to zpackali, kdyby to zkoušeli po svém.Proč museli učedníci čekat pochopíme, když se podíváme na všechno, co pro nás Duch svatý dělá:
·                    dává nám život (J6:63, 2K 3:6)
·                    uvádí nás do veškeré pravdy (J16:13)
·                    pomáhá nám v naší slabosti (Ř 8:26)
·                    nese ovoce v našich životech (Ga 5:22–23)
A ještě mnohem víc!
Je to jeden z největších omylů křesťanů vůbec, že jsme si rozdělili život na dvě části – na část zbožnou a část „normální“, která je spíše nenormální, protože je bezbožná. Pán Ježíš to přece říká tak jasně: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Mt 6,24)   „Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.“ (Lk 6,44) A apoštol Jakub k tomu dodává: „Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.“ (Jk 3,12) 
Sloužit Bohu bez Ducha svatého je opravdu jen pokus o nemožné.  Mnoho lidí touží po nadpřirozených projevech Ducha svatého, ale ten největší zázrak v našem životě je ujištění, že jsme Boží děti.

čtvrtek 19. května 2011

Tajomstvo viery

Poďte sem a počúvajte, všetci ctitelia Boží, vyrozprávam vám, aké veľké veci mi urobil. (Žalm 66,16)

Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus. Ale život, ktorý teraz žijem v tele, žijem vo viere v Božieho Syna, ktorý ma miluje a vydal seba samého za mňa. (Galatským 2,20)

„Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus.“ Toto vyznanie mohla po prvý krát vysloviť Panna Mária. Viem, že v niektorých protestantských cirkvách je Panna Mária tabu, ale to je veľká chyba. To neznamená, že keď z nej niektorí katolíci robia bohyňu, že my ju máme ignorovať. Jeden extrém ako druhý.
Ako sa to vlastne stalo, že v Márii žil Kristus? Jednoducho. Počala z Ducha svätého. Duch Svätý na ňu zostúpil a moc Najvyššieho ju zatienila. (Lk 1,35) Keď k tomu dodáme ešte svedectvo Janovo: „A Slovo sa stalo telom a prebývalo medzi nami,“ (J 1, 14) vyvstane pred nami obraz ženy, ktorá žila Božím slovom, tým Slovom, ktoré bolo na počiatku, teda Kristom.
V podstate je to veľmi jednoduché. Keď budeme aj my žiť Božím slovom a budeme tak úprimní ako Panna Mária, bude môcť aj v nás Duch svätý toto slovo oživiť a ono sa naozaj v nás stane Kristom, teda Slovom živým a večným.
Toto Slovo nás prirodzene privedie ku spojeniu, ktoré vtedy Mária ešte nepoznala – k Večery Pánovej, k Eucharistii.
„Ja som živý chlieb, ktorý zostúpil z neba. Kto bude jesť z tohoto chleba, bude žiť naveky. A chlieb, ktorý ja dám, je moje telo za život sveta.“
Židia sa hádali medzi sebou a hovorili: „Ako nám tento môže dať jesť svoje telo?!“
Ježiš im povedal: „Veru, veru, hovorím vám: Ak nebudete jesť telo Syna človeka a piť jeho krv, nebudete mať v sebe život.
Kto je moje telo a pije moju krv, má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň. Lebo moje telo je pravý pokrm a moja krv je pravý nápoj. Kto je moje telo a pije moju krv, ostáva vo mne a ja v ňom.“ (Jan 6,51-62)
Na záver jedna otázka: Patríš medzi tých, ktorí podobne ako tedajší židia spochybňujú Ježišove slová, aby ho nakoniec opustili, alebo naopak Ježišovi dôveruješ a bytostne sa s ním spájaš?

středa 11. května 2011

Čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. (Amos 8,11-12)

Dávejte tedy pozor, jak slyšíte. (Lukáš 8,18)

Po čem hladoví a žízní naše společnost? Určitě to není hlad po Božím Slově. Zvláště v těchto dnech je to hlad po hokeji a s blížícím se vyvrcholením mistrovství světa tento hlad zesiluje – alespoň na české straně. Budeme mistři světa?
Ne, nechci moralizovat a srovnávat naši společnost třeba s tou římskou, která na to dojela, ale přece jenom se určité srovnání nabízí. (Stačí si všimnout, kolik peněz se točí ve sportu…)
Musíme si také sebekriticky přiznat, že se stále více stírá rozdíl mezi životním stylem křesťanů a lidmi „tohoto světa“. Kvalita života – možná pod tlakem západního vlivu, je stále více hodnocena měřítky materiálními, než duchovními.
Proroctví proroka Amose je v tomto kontextu více, než alarmující. Říká se, že čeho si nevážíme, to nám bude vzato.
Doba, kdy si lidé, hladovějící po Božím Slově, ručně přepisovali Bibli a to často pod hrozbou vězení, jsou ty tam. Dnes už nemusíme ani my Bible pašovat. Většinou leží ladem buď v knihkupectví nebo pěkně založené v knihovnách. Hlad po Božím Slově ustal.
Na místě je otázka: Čím živíme svou duši? Pokud to není především Boží Slovo, nedivme se, že je stále více lidí, závislých na psychofarmakách. Když jsem se nedávno ptal jednoho křesťana jak se má, odpověděl mi, že díky Bohu a antidepresivům, dobře.
Dávejme si tedy dobrý pozor, co a hlavně koho posloucháme, které rady si bereme k srdci, aby jednou nebylo i pro nás pozdě.

pátek 22. dubna 2011

Na kříži umíral člověk i Bůh

Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ (Matouš 27,37)

Možná se právě o Velkém pátku i vy budete dívat na nějaké to umělecké zpracování pašijí. Možná i vám skane slza při pohledu na týrání a posléze umučení Bohočlověka Ježíše. A právě takový pohled na oběť Božího beránka je zavádějící. Umělci nám nabízí pouze smrt člověka, ale nikdo nedokáže vyjádřit smrt Boha. Já vím, že pojem „smrt Boha“ zní provokačně, ale pokud nejsme stoupenci arianismu, tedy pokud nepopíráme božství Ježíše Krista, musíme si uvědomit, že na golgotském kříži Ježíš umíral nejenom jako člověk, ale také jako Bůh. Jak? To nevíme a nikdy to nepochopíme. Je to veliké tajemství – tajemství víry.
Nenechme si srdcervoucími scénami zploštit oběť Pána Ježíše do lidských představ, byť by to byly představy věhlasných umělců. Teprve ten druhý, duchovní pohled na Ježíšovou smrt nám umožní alespoň částečně pochopit co znamenají slova evangelia: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)  

pátek 15. dubna 2011

Sme ešte vôbec kresťania?

Štvrtok 14. marca 2011

Nebudeš šíriť nepravdivú povesť! Nepodáš svoju ruku tomu, kto je v nepráve, aby si krivo nesvedčil! (Exodus 23,1)
Z vašich úst nech nevyjde nijaké zlé slovo, ale iba dobré, na potrebné budovanie, aby prinášalo milosť tým, čo počúvajú. (Efezským 4,29)

Keby pokrivilo každého, kto čo len raz krivo svedčil proti svojmu blížnemu, neviem, či by niekto zostal rovný. A to sme ešte stále v dobe Starej zmluvy, teda v dobe, keď musel byť starý Adam spútaný reťazou zákona, ale čo teraz, keď nám bol daný Duch svätý, ktorý v nás má roznecovať Božiu lásku v zmysle nového prikázania: „Nové prikázanie vám dávam, aby ste sa milovali navzájom; tak, ako som ja miloval vás, i vy sa milujte navzájom.“ (Ján 13,34) ?
Nestačí sa alibisticky schovávať za viacej či menej pravdivé argumenty, ktorými tak často obhajujeme svoje jednanie.
To, čo ma najviac trápi, je skutočnosť, že sa stále viacej stiera rozdiel medzi jednaním v cirkvi a mimo cirkev. Čím viac sa cirkev stáva organizáciou, tým menej je živým organizmom – telom Ježiša Krista. Ako keby nám nestačilo poučenie z histórie, že vždy, keď sa začala cirkev pripodobňovať tomuto svetu, stala svetskou.
Čo keby sme sa začali navzájom povzbudzovať k jednaniu, ktoré nám ponúka citovaný biblický verš? „Z vašich úst nech nevyjde nijaké zlé slovo, ale iba dobré, na potrebné budovanie, aby prinášalo milosť tým, čo počúvajú.“ (Efezským 4,29)

pátek 8. dubna 2011

Hnev je zlý radca

Prestaň sa hnevať a zanechaj zlosť, nerozčuľuj sa, to vedie len k zlému. (Žalm 37,8)

Vedzte, bratia moji milovaní: každý človek má byť rýchly, keď treba počúvať, ale pomalý do reči a pomalý do hnevu. (Jakub 1,19)

Každý má potrebu vyjadriť sa. Niekto používa silu argumentov, iný silu bez argumentov. Hádky nevznikajú kvôli rozdielnym názorom, ale kvôli zatemneniu mysle. Čím? Predsa hnevom. Rozhnevaný človek omnoho viacej hovorí, než počúva, a pritom nám Boh dal dvoje uši a len jeden jazyk.
Hnev je veľmi zlý radca a naozaj pochádza od Zlého. Pravda, aj zákernosť, hoci na prvý pohľad nevyzerá tak nebezpečne, tiež pochádza od Zlého a má možno ešte tragickejšie následky.
Ako sa teda brániť, aby sme sa nestali ani obeťou, ani pôvodcom hnevu? Božie Slovo nám radí viacej počúvať než hovoriť. To však neplatí len vo vzťahu k ľuďom, ale aj vo vzťahu k Bohu.
„Kto má uši, nech počúva, čo Duch hovorí...“ (Zj. 2, 7)

Ne každý, kdo mi říká "Pane, Pane"...



„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Matouš 7, 21-23)  


Před nebeskou bránou čekají tři lidé - kazatel, evangelista a taková obyčejná babička.
Přijde k nim čtvrtý a ptá se jich:
"Na co tady čekáte?"
"Až nás pustí dovnitř," odpoví kazatel.
"A proč si myslíš, že bys měl jít do nebe?"
„To je snad jasné, ne? Celý život jsem kázal Boží slovo. Víš kolik lidí jsem pokřtil?
"A znáš Ježíše?"
"No jak bych ho neznal, já můžu evangelium citovat zpaměti."
Pak se obrátil k evangelistovi:
"Proč ty si myslíš, že bys měl jít do nebe?"
"Procestoval jsem mnoho zemí a všude jsem zvěstoval evangelium. Na mých evangelizacích uvěřilo tisíce lidí. A nejen to, já jsem je také uzdravoval a některé jsem vzkřísil z mrtvých.“
"A znáš Ježíše?"
"Bodejť bych ho neznal, vždyť v jeho jménu jsem vyháněl démony.“
Nakonec přistoupil k babičce a také jí se zeptal proč si myslí, že by měla jí do nebe.
"Já ani pořádně nevím proč. Vůbec se nemůžu srovnávat s těma dvěma. Žila jsem jak se dalo.“
"A znáš Ježíše?"
Babička se vlídně usmála a řekla:  "Jakpak bych tě neznala, Pane Ježíši."
Nevím, jak to doopravdy vypadá před onou pomyslnou nebeskou bránou, ale tohle moderní podobenství nám chce povědět něco moc důležitého.
Nestačí, když o Bohu víme, a je to úplně jedno jestli málo nebo hodně.
Boha, který se nám sám dal poznat v Pánu Ježíši, musíme znát osobně.
Hra na křesťany brzy omrzí nás i naše okolí. Být křesťanem neznamená mít v pořádku křestní list, ale žít jako Kristus.

neděle 20. března 2011

Biblická úvaha

„Ja však budem oslavovať tvoju moc a z tvojho milosrdenstva sa tešiť od rána, lebo ty si sa mi stal oporou a útočišťom v deň môjho súženia.“ (Žalm 59,17)

Včasráno, hneď na úsvite, vstal a vyšiel von. Utiahol sa na pusté miesto a tam sa modlil.“ (Marek 1,35)

Bolo by zaujímavé pozorovať, ako kto vstáva. Vieme, ako vstávajú naši najbližší, ale možno by sme boli prekvapení, keby sme videli vstávať všelijaké celebrity, o ktorých máme vysokú mienku... Každý máme svoj vlastný rituál, otázkou však zostáva, či jeho súčasťou je aj modlitba a Božie slovo.
Možno ste si práve pohladili svoje ego, pretože práve vy patríte k tým, ktorí si túto povinnosť poctivo plnia, lenže nie je modlitba ako modlitba a nie je rozjímanie ako rozjímanie.
V podvedomí každej ľudskej bytosti sa skrýva potreba Boha, hoci ho mnohí nahradzujú všelijakými bôžikmi. Aj nám sa môže stať, že sa k Pánu Bohu obraciame spôsobom, ktorý je skôr pohanský než kresťanský. Žobrať v modlitbe o zdravie, požehnanie pri práci, zdravie a šťastie pre seba a svojich blízkych, je to isté, čo robia pohania.  „Ja však budem oslavovať tvoju moc a z tvojho milosrdenstva sa tešiť od rána, lebo ty si sa mi stal oporou a útočišťom v deň môjho súženia.“ (Žalm 59,17)
Kto sa narodil „z vody a z Ducha“, ten žije v tak hlbokej dôvere v Božie vedenie, že nestačí ďakovať, pretože má toľko dôvodov k vďačnosti. 

pátek 18. února 2011

Biblické zamyšlení

„Ježíš přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.“ (Efezským 2,17)

V žádném seznamu lékařských diagnóz byste nenašli nemoc, která se jmenuje „deficit Božího pokoje“, a přitom se jedná o nejzávažnější nemoc lidstva.
Nikdy by nevznikly malé či velké, místní či světové konflikty, kdyby jejich aktéři byli naplnění Božím pokojem. Nedocházelo by ani k manželským konfliktům a děti by mohly vyrůstat v harmonických rodinách. Historie by byla chudá na náboženské konflikty, o válkách ani nemluvě.
Pokoj bylo to první, co dal Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání učedníkům. „Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“.  (Lukáš 24,36)  
Vím, že s takovým tématem nemám šanci udělat díru do světa, ale jedno vím: „Je to pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, který střeží a chrání naše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4, 7)
Boží pokoj je ta nejlepší ochrana, pomoc i lék – zatím stále tak málo ceněná.

čtvrtek 10. února 2011

Biblická úvaha

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Izajáš 9,5  
Bůh vyvýšil Krista nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. Filipským 2,9

Na sklonku minulého století se opět, kromě jiného, začal rozmáhat křesťanský humanismus. Což o to, pořád je aktuální povzdech: „Kdysi byla snaha, aby se všichni lidé stali křesťany, dnes by se mělo razit, aby se všichni křesťané stali lidmi.“
Jedná se o zdůrazňování soucitu, solidarity, tolerance a hlavně ohleduplnosti vůči všem, dokonce i vůči zjevným hříšníků. Slovo hřích se nahrazuje nedokonalost, odlišnost, alternativa apod. Různé liberální směry mají zelenou a být vůči nim kritickým se považuje za nanejvýš nespolečenské, netaktní nebo přímo jako projev radikálního fundamentalismu. (Nehledě k tomu, že právě liberalismus je živnou půdou radikalismu.)
Nesmíme zapomínat, že satan se často obléká do roucha andělského, jen aby dosáhl svého – zastínit a zlehčit oběť Božího beránka.
Kristus to není jenom jméno nad každé jméno, ale je to On sám, který je nade vše.
Žijme tak, abychom ho nezastínili ani náboženským radikalismem, ani moderním liberalismem a modleme se, abychom mu byli stále blíž a náš život aby se tomu jeho stále více podobal.

čtvrtek 3. února 2011

Biblická úvaha

Hospodin mluvil k Izákovi: V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. (Genesis 26,4)  
Pán se ujal svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky. (Lukáš 1,54-55)

„V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ To říká Hospodin Izákovi, synovi Abraháma, z kterého vzešel národ izraelský. Národ, který měl být: „…královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Exodus 19,6)
Toto se mělo naplnit pod jednou podmínkou: „…budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.“ (Exodus 19,5)
Víme, jak to všechno nakonec dopadlo a jaký krutý dopad měla neposlušnost na celý národ. Z dvanáctí pokolení zbylo jenom jedno a to se zmohlo akorát na to, že ukřižovalo Mesiáše jako nejhoršího zločince.
„Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,10-11)
Bylo by to smutné, kdybychom skončili jenom tímto konstatováním. Naštěstí to evangelium pokračuje: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (Jan 1,12-13)
A když to domyslíme dokonce, zjistíme, že to proroctví jakoby mělo ještě jedno tajemství. Konec konců i Pán Ježíš byl potomkem Izáka a tak každý národ, který s Ježíšem počítá, dojde požehnání. Dokonce každý křesťan je potomkem nejenom Abraháma, jako otce věřících, ale samotného Krista, a proto je také zárukou Božího požehnání - pokud se samozřejmě narodil také z Boha.
(Fundovaný výklad na toto téma najdete ve 3. kap. Evangelia podle Jana.)

čtvrtek 20. ledna 2011

Biblická úvaha

Čtvrtek 20. ledna 2011
Boha ctí ten, kdo se nad ubožákem slitovává. (Přísloví 14,31)
Ježíš mladíkovi řekl: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Matouš 19,21)

Snad ani není třeba zdůrazňovat, že naše společnost je stále více materialistická. Ekonomika ovládla všechny druhy lidské činnosti. Korupce je na pořadu dne a marné jsou všechny sliby politiků o jejím snížení, či dokonce vymícení. Občasné úplatkářské kauzy jsou výsměchem spravedlnosti.
Mluví-li masmédia o církvi, týká se to převážně financování církvi, restituci církevního majetku a občas se to okoření nějakým skandálem. Samotná činnost církví je také limitovaná finančními prostředky. Dokonce v samotných církvích mívají rozhodující hlas ti, kteří rozhodují o penězích.
Abych nebyl jednostranný, občas se projeví jakási solidarita, ale bývá většinou motivovaná živelnými pohromami, snad s výjimkou adventních koncertů nebo Třikrálové sbírky. Také nemohu opomenout cinkání drobných do chrámových pokladniček. Jeden kněz po takové sbírce děkoval slovy: „Dnes to pěkně cinkalo, doufám, že příště to bude také šustět.“
Bohatý mládenec nebyl zkorumpovaný a nebyl ani podvodník. Ke svému bohatství přišel poctivě, přesto nebyl zralý do Božího království. Jeho srdce nebylo přivázáno k duchovním hodnotám, ale k materiálním statkům.
K čemu je přivázáno naše srdce? Co je těžištěm našeho života? Jak pohlížíme na bezdomovce a ostatní chudé kolem nás? To je jedna stránka věci. Ta druhá je náš vztah k hodnotám duchovním, které se nedají koupit za peníze celého světa.
„Pane, pomoz mi vzdávat se důležitých věcí, abych ne nepřipravil o ty nejdůležitější.“

čtvrtek 13. ledna 2011

Biblická úvaha

Štvrtok 13. januára 2011

„Povstaň, Pane, vo svojej sile a my budeme ospevovať a oslavovať tvoju moc.“
Žalm 21,14
„Ježiš na ňu vložil ruky a ona sa hneď vzpriamila a oslavovala Boha.“  Lukáš 13,13

Oslavovať Boha. Čo to vlastne znamená?
Poďme sa najprv pozrieť na to, kto koho dnes oslavuje. O súčasnej spoločnosti sa hovorí, že je spoločnosťou celebrít. Dokonca by sme mohli hovoriť o globalizácii celebrít. Nie sú to len hviezdy šoubiznisu, ale aj politici a športovci, hoci tí až tak svojich fanúšikov neovplyvňujú. V každom prípade vieme, čo to znamená, keď je niekto oslavovaný.
No bolo by veľkým omylom myslieť si, že práve takto máme oslavovať Boha. Je smiešne, keď nejaký náboženský blúznivec vyzve zhromaždené publikum, aby zatlieskalo Ježišovi, pretože si to zaslúži. Postaviť Boha na úroveň svetských celebrít je nielen pochabé, ale je to priamo rúhanie.
Na rozdiel od všetkých slávnych ľudí, dokonca aj tých, z ktorých si môžme brať vzor (pravda, veľa ich niet), je Boh svätý, je Stvoriteľ a zároveň Spasiteľ sveta. V Ježišovi je našim nebeským Otcom, ale aj spravodlivým sudcom. Boha môžme správne oslavovať len v Duchu a pravde: „Ale prichádza hodina, ba už je tu, keď sa praví ctitelia budú klaňať Otcovi v Duchu a pravde. Lebo sám Otec hľadá takých ctiteľov.“ (Ján 4,23)
To je tá správna mystika, ktorá sa nedá ani odpozorovať, ani navodiť schopným moderátorom.  
A čo je vrcholom oslavy Boha? Odpoveď nám dáva samotný Pán Ježiš vo svojej veľkňazskej modlitbe: „Ja som ťa oslávil na zemi: dokončil som dielo, ktoré si mi dal vykonať.“ (Ján 17, 4)
Modlime sa, aby sme aj my mohli oslavovať Boha tým, že budeme plniť poslanie, pre ktoré sme sa narodili.

Co je a není evangelizace

Zásadní překážky v misijní a evangelizační činnosti
„Kdo sám nehoří, nemůže zapálit jiné.“
(Písemný záznam přednášky na semináři SCMS 16.11.2010 v Brně )

Co evangelizace není.
Nejdřív si musíme uvědomit, co to vlastně je to „zvěstování evangelia“, ale možná začneme od toho, co zvěstování evangelia není.
Většina z nás si ještě pamatuje obrovský boom masových evangelizací po roce 1989. Byly k nám a také do ostatních postkomunistických zemí exportovány především ze Spojených států, ale také ze Švédska a Německa. Přesto, že některým předcházela docela seriozní příprava, zvláště těm, které organizovala asociace Billy Grahama, zanechaly takovou spoušť, ze které jsme se dodnes nevzpamatovali.
Sám jsem se některých zúčastnil a ne vždy s kritickým postojem, ale když si vzpomenu na některý z nich, ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Když jsem se však dostal do zákulisí příprav a seznámil se s některými metodami organizačních týmů, byl jsem přímo zděšen s jak primitivní manipulací pracují.
Co bylo na těchto evangelizacích zavádějící? Především psychický nátlak a jednoduchý schematizmus. Drtivá většina evangelistů slibovala víc, než Pán Ježíš. (Úmyslně vynechám tzv. uzdravující evangelizace, jinak vřele doporučuji jako téma diplomové práce pro psychology. Davová psychóza dokáže mnoho, ale s působením Ducha svatého to nemá nic společného.)

V době, kdy jsem působil na Ukrajině (1992 – 2001), jsem se měl možnost osobně přesvědčit s důsledky těchto evangelizací. Jako příklad uvedu dvě – jedna se konala ve Vinnici (jižní Ukrajina, 380 tis. obyvatel), druhá v Krivom Rogu (východní Ukrajina, 681 tis. obyvatel, snad nejdelší město na světě – 130 km).
Tu první připravovala již zmíněná asociace Billy Grahama, s jejíž národním prezidentem jsem se přátelil. Připravovali ji půl roku a trvala týden. Večer co večer přicházeli lidé, kteří byli hlavně zvědaví co to ta evangelizace vlastně je. Místní baptistický sbor, který tuto evangelizaci organizoval, neúnavně zval své známé i neznámé a zajišťoval potřebný servis – duchovní i materiální. Po každém závěrečném kázání byla výzva a lidé, kteří se rozhodovali pro Krista, přicházeli dopředu, kde se nad nimi modlili pověření bratři. Nakonec si od každého vzali adresu a pozvali je na zvláštní setkání, na kterém jim měla být věnovaná patřičná péče. Jak říkám, příprava byla seriózní a dotažená do konce. Všech nově obrácených bylo 1100. Jaké zklamání však nastalo, když po půl roce z tohoto množství zbylo osmdesát osob. Nebudu popisovat podrobnosti, ale zarážející bylo, že většina se od onoho „kroku víry“ důrazně distancovala.
Když jsem ve své přednášce v Krivom Rogu na téma „Evangelizace jako proces“, použil tento příklad, vzal mě o přestávce místní pastor do nedalekého parku, za kterým stál sportovní stadion a řekl mi: „Na tomto stadionu se za týden obrátilo sedm tisíc a víš kolik jich zbylo po roce?“  Netuším, odpověděl jsem nesměle. Nevěděl jsem totiž, jestli chce moji přednášku svým důkazem shodit, anebo podpořit. „Osm!“ Jak mohlo zbýt osm tisíc, když jich bylo sedm tisíc? Přiznám se, že jsem ho trochu provokoval. „Ne tisíc, ale lidí! Pouze o osmi lidech víme. Někteří se možná odstěhovali nebo vstoupili do jiné církve, ale u nás (myšleno u baptistů) a u letničních zůstalo jenom těchto osm.“ Pro jistotu jsem se ještě zeptal, jestli od všech měli jména a adresy. Řekl, že ano.
Podobně, s menšími či většími obměnami, to vypadalo všude. Lidé, duchovně vyhladovělí, se vrhali na nabízené duchovní sousta, ale když zjistili, že to nenaplnilo, cítili se podvedení.
Do třetice přece jenom ještě jeden zážitek z Ukrajiny. V Severodoněcku jsem se seznámil s jedním upřímným baptistou, jinak to byl utečenec z Arménska a moc hodný člověk. Byl vybrán do skupiny, řekli bychom, pastoračních asistentů, tam jim říkali „dušpopiečitěľ“ – pečovatel o duše. Na přípravných setkáních je školili, jak mají během oné evangelizace spolupracovat s evangelizačním týmem. Evangelizaci organizovali a financovali samozřejmě lidé ze Spojených států. Když mi popisoval přípravu a potom samotný průběh evangelizace, plakal, ale nebyly to slzy dojetí. Byl zdrcený hlavně z toho, jaké metody používali a kolik to všechno stálo, ale nejvíc ho dorazilo, že tím nejdůležitějším nebyl Ježíš, ale kameramani.
Sám jsem se zúčastnil jedné stadiónové „evangelizace“ v Brně, kterou pořádal australský „evangelista“ Steve Ryder a jeho Reach Out For Christ. Byla založená, jako ostatně většina podobných akcí, na diskotékovém principu. Ty decibely jsem ještě zvládnul, ale když začalo to padání na záda, to už jsem nevydržel. Nevěřím, že Duch svatý mrská lidmi o zem. Jedná se o davovou psychózu, která nemá s pokáním nic společného. Podobné metody používají, resp. doporučují i další hnutí, či náboženská seskupení. Jmenujme alespoň některé z nich:

   Branhamismus
   Pastýřsko - učednické hnutí „Pozdního deště“
  „Druhá vlna Ducha svatého“
  Word Faith Movement" (WFM) „Světové hnutí víry“ a jeho představitelé Ern       Baxter, později Kenneth Hagin a další
   DPM (Derek Prince Ministries) u nás hodně šířeno zvláště v dobách totality
Síť křesťanských organizací“ Network of Christian Ministries (představitelé Charlese Green, Emanuel Cannistraci, John Gimenez)
  Benny Hinn a Torontské požehnání
   Promise Keepers (Příslib chovatelů) - Muži všech denominací, spojte se!

Ignorace kontinuity.
Všechna podobná hnutí mají jedno společné – odmítají kontinuitu církve.
Z historie křesťanství se můžeme poučit, jaké škody napáchalo přerušení kontinuity s židovstvím. Dodnes jsme se s touto újmou nevypořádali. Podobné újmy působí přerušení kontinuity s původním křesťanstvím. Přes veškerou oprávněnou kritiku církevního zřízení, či samotné hierarchie, nemůžeme stavět na vzdoru. Nemá smysl zakrývat, že mnohá reformační hnutí byla ovlivněná politickou situaci a tudíž jim také poplatná. Už první rozdělení církve na západní a východní v r.1054 hodně napovídá, nemluvě o čtyřicetiletém období papežského schizmatu - dvojpapežství resp. později trojpapežství mezi lety 1378 a 1417.
Napětí v církvi sahá však až do doby apoštolské (viz 1 Korintským 3 kap.), ale všimněte si, jak se je snaží apoštol Pavel moudře sjednotit.
Pravým opakem je postoj Williama Branhama (1909 - 1965). Ve své knize Volba nevěsty píše: “Abyste mohli být oddáni s druhým Adamem, Kristem – Slovem, museli byste se od  svého prvního manžela – denominace oddělit tak, že byste jí zemřeli… Jste-li sjednoceni s Kristem a stále ještě oddáni s nějakou denominací, pak jste     cizoložníci….” 
Rozkoly, rozkoly, rozkoly – to není práce Ducha svatého, ale jedna z nejúčinnějších zbraní satana. Musíme si být vědomi kontinuity nejen Církve Kristovy, ale také Božího lidu ve smyslu slov Písma: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“ (Ř 11,17)  
Nemůžeme si najít jiný byť okrasný keř jenom proto, že se nám na stromě církve něco nelíbí. Takto vzniklé skupiny nadšenců si mohou sice užívat výborného společenského klimatu, dokonce mohou mít vysokou morálku (např. Svědci Jehovovi nebo Mormoni), ale život Kristův v nich není.

Záměna postoje.
Dalším neklamným znamením odklonu od původního křesťanství je záměna postoje Bůh – člověk, resp. člověk – Bůh. Jak ve Starém zákoně, tak v Novém zákoně je Bůh jako svrchovaný vládce a člověk před ním stojí s otázkou „Bože, co mám činit, abych vyplnil tvou vůli“. Dokonce Boží Syn Ježíš, Spasitel světa: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal." (Jan 5,30)  
„…neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 6,38)  
Noví duchovní vůdcové typu Kennetha Hagina a všichni hlasatelé „evangelia prosperity“ přicházejí s pravým opakem. Už to není Bůh, který ode mě vyžaduje splnění své vůle, ale jsem to já, který od Boha vyžaduji splnění mé vůle! Jedná se o zvláštní mutaci pohanokřesťanství a neošamanizmu. Všimněte si, že hlavním motivem těchto hnutí je především zkvalitnění života, ale spíše jeho živočišné stránky, čím se jejich vůdcové ani netají.

Zlehčení Ježíšovy oběti.
Již za života apoštolů vznikaly různá hnutí, která se snažila vychýlit evangelijní důrazy buď vlevo nebo vpravo. Mezi ně také patřilo učení o kříži. Sv. Pavel o tom říká:
„ Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ (1 Korintským 1,22-24)
A aby bylo všem jasno, dodává: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1 Korintským 2,2)
A nyní si všimněte co hlásá nejúspěšnější americký televizní kazatel Robert Schuller.
Jeho sídlem je „Crystal Cathedral“ – tedy křišťálová katedrála  v Los Angeles, která je celá ze skla: „Ježíš znal cenu své osoby - úspěch naplňoval jeho sebeúctu.  Trpěl na tom kříži, aby posvětil svou sebeúctu. Strpěl kříž, aby  uspokojil svou sebeúctu. A ten kříž posvětí vaše ego, vaše vnitřní  „já". (Robert Schuller "Living Positively One Day at a Time"1981).
Anebo:
„Domnívám se, že ze všeho co bylo vykonáno a řečeno pod  praporem Křesťanství - nic nebylo více destruktivní pro lidskou  osobnost, než ten hrubý, primitivní a ošklivě nekřesťanský pokus uvědomit lidi o jejich hříšnosti a ztracené situaci".  (R.Schuller v časopisu "Křesťanství Dnes" říjen 1984.)
Aby toho nebylo málo, již dříve zmíněný nejpopulárnější americký evangelista Billy Graham vyděsil seriozní křesťanský svět, když v jedné televizní bohoslužbě právě faráře Roberta Schullera „Hour of Power“ v roce 1997 řekl: „Věřím, že každý, kdo miluje Krista nebo ho zná, ať už si toho je vědom či ne, náleží k tělu Kristovu. A také ti, kteří neznají Ježíšovo jméno, ale přitom ve svých srdcích vědí, že potřebují něco, co ještě nemají, a kteří se pak přiklánějí k tomuto světlu, také ti jsou spasení a přijdou s námi do nebe.“ (Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2642)
Satan se opravdu všemožně snaží když už ne zesměšnit, tak alespoň zlehčit oběť Beránka Božího.

Co je tedy evangelizace?

Evangelizace je proces.
Duchovní reprodukci lépe pochopíme na pozadí reprodukci biologické.
 „Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.“ (1 Petrův 1, 23)
Člověk, který přijal Boží Slovo, je počatý stejně, jak tomu je v lůně matky. Tím lůnem je společenství církve. Ne nadarmo se v křesťanství vyskytuje výraz „lůno církve“ nebo „církve jako matka“. V tomto lůně je živeno, zahříváno a chráněno. Živeno ne surovým pokrmem Písma, ale jeho výtažky, zahříváno láskou společenství a chráněno přímluvnými modlitbami 
Jsou-li splněné tyto podmínky, dozraje časem k porodu. Není to porod k životu, vždyť dítě žije v prenatálním věku od svého početí. Je to porod k samostatnosti – samozřejmě omezené. Ještě nemůže chodit, nemůže si nachystat jídlo a hlavně se neumí bránit. Dítě po porodu samostatně dýchá, slyší, vidí a vnímá.
V této etapě začínají problémy růsty, kterými se „matka“, tedy církev, nesmí nechat odradit. Začínají problémy s krmením, vylučováním a nemocemi. Možná se to neobejde bez bezesných nocí u sténajícího nemluvněte, ale právě tato fáze je životně důležitá. Než dítě dospěje, chce to hodně trpělivosti a zároveň moudrosti ve výchově.

Nakonec ještě jedna „drobnost“. Manželé, kde je jeden z nich neplodný, nemohou mít spolu děti. Nepošilhávejme po žádném „in vitro“… Život dává jedině Duch svatý.

čtvrtek 6. ledna 2011

Biblická úvaha

Čtvrtek 6. ledna 2011
Hospodin provždy odstraní smrt. (Izaiáš 25,8)
Všechno jsem odepsal, abych poznal Ježíše a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. (Filipským 3,10-11)

Ne vždy věříme tomu, co vyznáváme a ne vždy žijeme to, čemu věříme.
Většinou nemáme problém odpovědět správně na otázky týkající se naši víry, ale pokud chceme být upřímní, často podle toho nejednáme.
Kdo z nás může spolu se svatým apoštolem povědět, že se všeho vzdává pro Ježíše? Komu z nás je moc Ježíšova vzkříšení a dokonce účast na jeho utrpení vzácnější, než všechno ostatní čím a pro co žijeme?
V této chvíli je mnohem důležitější připomenout si slova samotného Pána Ježíše: „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Matouš 7,21)
Co s tím uděláme? Nemyslím, že by nám nějak zvlášť pomohl výstražně vztyčený prst, možná by bylo účinnější postát pod křížem a znovu si uvědomit za jakou cenu nám byl vrácený ztracený ráj.
Boží milost je sice zadarmo, ale neuděluje se nadarmo.
(Rev. Jaroslav Kratka)

úterý 4. ledna 2011

Drobky v chlebu ukryté

Moje první sbírka křesťanských aforizmů - vydaná v r. 2003
(Protože už není k dostání, nabízím ji alespoň v této formě.)


Umírající svět může zachránit jedině živé Slovo.

O Bibli, víře a modlitbě

Ne každý, kdo umí číst, umí číst Bibli.

Když nevíš, co si počít, začni s Božím Slovem.

Měřítkem hodnot je Slovo Boží a ne slovo lidské.

Nemuselo by se o Bibli tolik psát, kdybychom jí více věřili.

Zrcadlo Božího Slova nenahradí veřejné mínění.

Světlo Božího Slova tě vyvede i z nejhlubší tmy hříchu.

Nejlepší studium je studium Bible.

Čti Bibli, dokud ji můžeš číst.

Boží Slovo je stálé a stále platné.

Kdo miluje Boha, pro toho je Bible velikou láskou.

Evangelium je prosté. Čím více ho vysvětlujeme, tím více ho komplikujeme.

Nestane-li se Boží slovo základem naší duchovní výživy, budeme hladovět, i kdybychom se přejídali nejvybranějšími lahůdkami.

Bible nás učí poznávat Boha a Bůh  nás učí poznávat Bibli.

Boží Slovo nestačí číst. Boží Slovo se musí přijímat.

Bible je Knihou života, ne knihou diskuzí.

Slovo o pravdě dostává smysl teprve když se stane Slovem Pravdy.

Mění se časy, mění se lidé, mění se písmo, jen Bůh ve svém Slově se nemění.

Když ovlivňujeme výklad Božího Slova, Boží Slovo nás přestane ovlivňovat.

Nevymyslíme lepší návod na život, než najdeme v Bibli.

Moudrost Bible musíš použít  - nejlépe ve svém životě, jinak ji ztratíš.

Evangelium je možné předávat jen osobně a musí se za něj ručit svým životem.

Evangelium není nátlak. Je to velká nabídka a pozvání.

Evangelium bez lásky ochuzuje.

Kdo chce evangelium zvěstovat, musí ho nejenom dobře znát, ale i dobře žít.

Abys byl moudřejší než tvojí učitelé, studuj Bibli víc než oni.

Zvěst evangelia získává na hodnotě, pokud se o ni rozdělíme.

Slovo Boží dává naší duši klíč k poznání pravdy.

Lidská slova mohou ranit, kdežto Boží Slovo léčí, ale pozor, i terapie bývá bolestivá.

Nejlepší Bible je ta, která je čtená.

Bible se čte hodně srdcem a trochu očima.

Musíme proniknout k jádru Evangelia, aby mohlo Evangelium proniknout nás.

Určitě je lepší, když příběh našeho života ovlivňují příběhy z Bible než z Hollywoodu.

Studium Bible se nedá dokončit, lidský život je na to příliš krátký.

Když si myslíme, že v Bibli je nějaká chyba, tak je chyba v nás.

Věřit v Ježíše Krista neznamená věřit v Jeho existenci, ale věřit v Jeho Božství.

Pravá víra nezná strach.

Krok víry je skokem do Boží náruče.

Pravá víra - pravý pokoj.

Víra je větší bohatství než poklady celého světa.

K víře nám jiní mohou pomáhat, ale věřit musíme sami.

Víra je dar, který musí přijmout každý osobně.

Jen vírou se dá vidět Bůh.

Kdo stojí za svou vírou, nezůstane stát sám.

Červotočem víry je nedůvěra.

Požehnání z minulosti živí víru v budoucnosti.

Cesta víry je někdy tmavá, ale vždycky vede k jasnému cíli.

Věř své víře a zpochybňuj své pochybnosti.

Náš život je obrazem naší víry.

Víra se nepředvádí, víra se žije.

Víra se nepozná ve zbožných slovech, ale v bezbožných situacích.

Jen ta víra obstojí, která na Kristu stojí.

Když strach klepe na dveře, pošli otevřít víru.

I ten, kdo je poražen, nic neztrácí, má-li víru.

Hloubka naší víry se dá měřit i tím, co všechno nás dokáže rozčílit.

Modlitba je nejspolehlivější medicínou na deprese.

Nezáleží na tom, kde se modlíme, ale jak se modlíme.

Modlitba je nádherné společenství dvou milujících se bytostí – milujícího Otce a milovaného dítěte.

Modlitba je záležitostí srdce.

Modlitbou čas získáváme, nikoliv ztrácíme.

Modlitba je jako čerstvý vzduch, bez něhož se člověk dusí.

Modlitba je vyladění frekvence našeho ducha na frekvenci Božího Ducha.

Modlitba je místo, kde se nebe dotýká země.

Modlit se znamená odevzdat vše Bohu.

Modlitba proměňuje zbabělost v odvahu.

Nemůže tě znervózňovat někdo, za koho se modlíš.

Nemodleme se jenom jeden před druhým, ale společně k Bohu.

Modlitby, které ohromují lidi, nemusí ohromit Boha.

Modlitba je nejjednodušší způsob komunikace s Bohem.

Bůh nám odpoví, ale musíme se Ho ptát.

K modlitbě potřebujeme víc „duchovní uši“ než tělesný jazyk.

Aby nám Bůh odpověděl, je často třeba víc, než jen pět minut modlitby.

Nemůžeme slyšet hlas Boží, když slovem „Amen“, rozumíme konec modlitby.

Modli se tak, aby ti Bůh mohl odpovědět.

Chval Boha svátečně nejen ve svátek.

Opravdová modlitba vede k modlitbě za druhé.

Na modlitbu ani v poslední chvíli není pozdě.

Nemáme-li čas na modlitbu, nemáme čas ani na život.


O Bohu, Boží lásce a spasení

Proč by člověk toužil po dokonalosti, kdyby netušil, že Bůh je dokonalý?

Satan se chce vyrovnat Bohu v moci, stateční lidé v dokonalosti a křesťané v lásce.

Nejlepší zpráva, která koluje vesmírem, je ta, že nás Bůh miluje.

Jistotu můžeme nalézt jedině v Bohu, v Jeho lásce, v Jeho vedení, v Jeho Slově a v Jeho zaslíbeních.

Bůh je láska, proto i Jeho nabídka je nabídkou lásky.

I když věříme, že Bůh je láska, nevěříme tomu, že Bůh nás miluje Boží láskou, ne lidskou.

Znát Boha je něco jiného, než znát něco o Bohu.

Ani ztráta zraku nám nebrání vidět Boha.

Kdo nehledá Boha, ztrácí sám sebe.

Jdeš-li k Bohu, jdeš správným směrem.

Přijmi vládu Toho, který vládne celým vesmírem.

Naše pocity by neměly ovlivňovat naši důvěru v Boha, ale důvěra v Boha by měla  ovlivňovat naše pocity.

Stvoření je otiskem Boží ruky.

O Boží velikosti mluví veliký vesmír i malý brouček.

I ten „nejhloupější“ tvor odráží moudrý záměr Stvořitele.

Ani náhoda se nepřihodí náhodou.

Bůh je nekonečný, ale není nedostupný.

Chceš-li dojít k Otci, ptej se na cestu Jeho Syna.

I přání, které je v rozporu s Boží vůlí, může Bůh splnit, aby nám ukázal, jak je pošetilé.

Pro Boha máme cenu, která se rovná životu Jeho syna.

Není vzácnějšího jména na zemi i na nebi než Ježíš.

Bůh, ačkoliv stvořil čas i prostor, sám je mimo čas i prostor.
  
Těžko je vracet se domů tomu, kdo nezná svého Otce.

Protože Bůh není dědečkem, nemůže mít vnuky.

Teprve Ježíš svou obětí nám vrátil ztracené synovství Božích dětí.

V Božích očích je každý jedinečný a každého Bůh jedinečně miluje a to takového, jaký je.

Jen dokonalý Bůh miluje nedokonalého člověka dokonalou láskou.

Milujícího Otce těší i dětské krůčky.

Čistého srdce a lásky si Bůh cení víc než perfektních výsledků.

Proces stvoření netrval sedm, ale osm dní. Osmého dne stvořil člověk Boha podle svého obrazu.

Jen před Bohem jsou si všichni opravdu rovni.

Nemůže přijmout Boží vůli ten, kdo Mu vnucuje svoji.

Boží milost je jistá. Nejistá může být jen naše víra v Boží milost.

I tu největší prázdnotu člověka vyplní Boží láska.

Nemůžeme přijímat Boží požehnání, když máme plné ruce svého bohatství.

Věci, které v životě skutečně něco znamenají se nedají koupit, jsou to Boží dary.

Klesnout před Bohem na kolena je lepší, než stoupnout v očích světa.

Kdo hledá Boha, toho si Bůh najde.

Bůh na člověka nespěchá, ale člověk by k Bohu spěchat měl.

Bůh nám nabízí všechno – kromě pohodlí.

Boha uslyšíš v tichu své duše.

Neslyšet Boha je horší než ohluchnout.

Nejbezpečnější chůze je chodit s Bohem.

S Bohem jsi bezpečný i v nebezpečí.

Spasení je určen těm, kdo jej přijmou.

Žádný člověk, byť svatý a spasený, nás nespasí.

Člověk nese Boží podobu, když Bůh nese jeho člověka.

Jediná cesta z poddanství vede skrze poddanost Ježíši Kristu.

Když přijímáme Krista, jsme přijímáni Bohem.

Cesta k Bohu vede přes Krista, cesta ke Kristu přes pokání.

Vždycky to chvíli trvá, než si oči odsouzeného zvyknou na světlo svobody.

Komu září světlo Kristovy lásky, toho nezmatou bludičky pochybností.

To jediné, co v každé chvíli potřebujeme, je Kristus.

Dáš-li Krista na první místo, snáz určíš další pořadí.

Ježíš nenávidí hřích, ale miluje hříšníky.

Kristus zemřel nejen za ty nejlepší, ale i za ty nejhorší.

Kdyby se dalo spasení koupit, nemusel by Ježíš platit za něj svým životem.

Kristus přemohl svět, aby svět nepřemohl nás.

Co lidská zloba roztrhá, to Kristova láska spojí.

Kdo nestaví na Kristu, staví bez základů.

Přijmout Krista znamená najít pokoj.

Zákon určuje diagnózu, Kristova láska terapii.

Přesto, že byl Ježíš opuštěný, nikoho neopustil.

Kristus snášel křivdu, ale nesnese, když se někomu křivdí.

Nic na světě není tak uklidňující jako okamžik, kdy do našeho života vstoupí Kristův pokoj – důkaz Jeho nehynoucí lásky k nám.

Není to jeden z největších zázraků, že Ježíše můžeme potkávat na každém místě na světě?

Nejpřesvědčivějším důkazem Ježíšovy lásky je Ježíš sám.

Znamením lásky je Ježíš. Znamením Ježíše je láska.
           
Ježíš nás miloval dřív než my Jeho a vůbec se neptal, jestli si to zasloužíme.

Bez Krista je kříž katův nástroj a smrt tragédii.

Tam, kde je Ježíš, je vždycky naděje, i když to vypadá beznadějně.

Boží milost je nám dána zadarmo, ale ne nadarmo.

Spasení je zadarmo, protože jeho cena je nevyčíslitelná.

Bázeň před Bohem rozptýlí náš strach z lidí.

Kdo žije v bázni před Bohem, nemusí se bát lidí.

Když nás Bůh někam posílá, vydává se vždycky na cestu s námi.

Je lepší mít jistotu spasení než jenom jistotu smrti.

Věřit v Krista znamená nevěřit na pověry.

Bůh chce spasit i naše nepřátele.

I ateista je Boží stvoření.

O spasení neusiluje jenom ten,kdo neví, že mu hrozí nebezpečí.

Duch svatý zarazí, ale nesrazí.
  
Uctívat Boha znamená dát Ho ve svém životě na první místo.



O duši, pokoře a křesťanském životě

Stav duše se pozná podle toho, po čem touží.

Jen Duch Svatý může občerstvit vyprahlou duši

Proč by čistota těla měla být důležitější než čistota duše?

Samota je lékem duše,  ale ani s léky se to nemá  přehánět.

Cílem křesťanské výuky je dosáhnout úrovně jejího Učitele.

Nejsilnějším křesťanským důkazem, že Ježíš žije, je život křesťanů v Ježíšově lásce.

Poslušnost teorii Božího Slova je základem úspěchu křesťanské praxe.

Spasení se přijímá v pokoře a pokorou se nelze chlubit.

I v postmoderní době platí, že první budou poslední a poslední první.

Pokora je způsob, jak nebýt v posledních časech poslední.

Skloníš-li se před Ježíšem-Spasitelem, budeš stát vzpřímený před Ježíšem-Soudcem.

Někteří považují za zázrak, když Bůh splní lidskou vůli. Skutečný zázrak ale nastává, když člověk koná Boží vůli.

Křesťan není člověk, který všemu rozumí, ale který za všech okolností důvěřuje Bohu.

Nejrychleji se dostaneme k Bohu na kolenou.

Duchovní oči se dají otevřít jenom zevnitř – světlem Ducha svatého.

Kristus nás zve proto, aby nás mohl poslat.

Následovat Krista znamená žít jako Kristus.

Ten, kdo přijal do svého srdce Krista, je schopen přijímat i své bližní.

Do sebe zahleděný křesťan snadno zabloudí.

Neukazujme na druhé prstem, ale podejme jim pomocnou ruku.

Křesťan má být i bez slávy odleskem Boží slávy.

Netestujme „louže“ tohoto světa, když nám Kristus nabízí vodu života.

Křesťanství není jen dobře zvládnutá nedělní role, ale smysl života.

Křesťanům často hrozí přemnožení biblických teorií o Kristu, na úkor praktického života s Kristem.

Křesťanství bez lásky je jako studna bez vody.

Kdo žije u pramene, nemusí se bát žízně.

Hlasitěji než v rozhovorech mluví Bůh v tichu.

Budeme-li příliš  hlasitě mluvit  o pomoci, neuslyšíme hlasy volajících o pomoc.

Jenom ten, kdo se napil vody života, pozná žíznivé, které má přivést ke zdroji živé vody.

Každý z nás je poutník, který se narodil proto, aby se vydal na cestu.

Evangelizaci nenahradí propaganda, byť konaná se zbožným nadšením.

Ježíšovou metodou nebyla masová evangelizace, ale evangelizace od srdce k srdci.

Teorie o ohni nikoho nezahřeje.

Srdce planoucí pro Krista nenahradí ani nejmodernější audiovizuální prostředky.

Přesto, že sami nehoříme, můžeme jiné nadchnout, ale ne zapálit.

Kristova „teologie“ je jednoduchá: Miluj!

Přítele zraněného hříchem zabal do pláště milosrdenství.

I to  nejmenší, co děláme pro Boha, má velikou cenu.

Teprve když nezištně milujeme, sloužíme Bohu.

Bohoslužba Slova je krásná, ale ještě krásnější je bohoslužba činů.

Když ti v nouzi nikdo nepomůže, už nežiješ v křesťanské společnosti.

Křesťanství je záležitost kvality, ne kvantity.

Křesťan bez Ducha Svatého je jako umělá květina. Vypadá hezky, ale nežije.

Kdo chce potkat Ježíše tváří v tvář, musí se dívat do očí opuštěných.

Nejhorší varianta křesťanství je vláda nad nekřesťany.

Kristus se nás neptá, jestli jsme lepší, než ostatní, ale jestli Ho milujeme víc než ostatní.

Zbožná seberealizace vede k bezbožnosti.

Křesťanství je úplná a bezvýhradná závislost na Boží síle, lásce, moudrosti a požehnání.

K životu ve svatosti vede láska k Bohu.

Být svatý znamená nepřesvědčovat Boha, co má pro mě udělat, ale ptát se ho, co já mám udělat pro Něho.

Těžkosti nás mají posílit, ne zlomit.

Nejlepším duchovní gymnastikou je pozvedání svého srdce k Bohu.

Setkání s Bohem nemá být mlhavá budoucnost, ale jasná přítomnost.

Přivádění lidí ke Kristu je stejně důležité jako poskytnutí první pomoci.

Pro lidí má větší cenu naše obětavost, než velká znamení.

Čím více oslavujeme Boha, tím méně času nám zbývá na vychloubání.

Velmi chybujeme, když nemáme pochopení pro chyby druhých.

Jak můžeme někoho utěšovat, když jsme sami nenašli útěchu v Bohu?

Nejkrásnější harmonie je souznění s Bohem i s Jeho dětmi.

Čím méně spoléháme na sebe, tím více nás spoléhá Bůh.

Paradoxem křesťanova života je síla ve slabosti.

Kdo žije v důvěrném vztahu s Bohem, nemusí se přetvařovat.

Vánoce můžeme mít tak často, jak často se dovedeme radovat z narození Krista.

Kritika vmetená do tváře, je hozená rukavice, výzva  k souboji, ale napomínání v lásce je podaná pomocná ruka.

Věčnou hodnotu má jen to, co vykonáváme pro věčnost.

Nemůžeme žít plně, pokud nežijeme věrně.

Služba Bohu bez lásky je dřina, služba s láskou je radost.

Když sloužíš Bohu, nečekej odměnu od lidí.

Křesťan o rány nežádá, ale umí je vydržet.

Kdo chce otírat slzy jiným, nesmí plakat sám nad sebou.

Služba prostřednictvím daru Ducha svatého, přináší radost a uspokojení.

Být bohatý v Bohu je jistější, než být jistý v bohatství.

Každá vteřina našeho života je nenávratně ztracena, pokud jsme ji nevyužili pro službu Bohu a bližním.

Nejlépe sloužíme Bohu tím, že sloužíme druhým.

role křesťana se nedá zahrát dobře.

Pasivní křesťanství je kontumační prohra.

Diváci nikdy nezískají trofej za vítězství.

Když křesťané neovlivňují svět, ovlivňuje svět křesťany.

Lépe je být majákem, který ukazuje cestu, než tlampačem,  který varuje  před nebezpečím.

Koho obdivujeme, toho napodobujeme, koho napodobujeme, tím se stáváme.

Mluv jenom když se Tě ptají, ale žij tak, aby se ptali.

Když se na nás lidé podívají, měli by vidět Krista.

Obdivovat Krista může každý, ale následovat Ho  může jenom člověk pravdivý a plný lásky.

Člověk je jako polotovar, ze kterého se v Božích rukou rodí umělecké dílo.

Z Boží milosti můžeme být miniaturou nejúžasnější osoby v celém vesmíru –Ježíše Krista.

Bližní nám byli dáni k tomu, abychom se přesvědčili, jak milujeme Boha.

Zůstávat v Ježíši může jenom ten, kdo se stal Jeho součástí.

Milovat Boha je něco víc než být zbožný.

Dobrých úmyslů nelze dosáhnout špatnými prostředky.

Křesťané rostou nejlépe pohromadě.

Tvůj pravý domov je mezi Božím lidem.

Život komunity se nehodnotí. Život komunity se žije.

Církev roste, když je v pohybu, a když je v pohybu, tak roste.

Nejhorší bohoslužba je církevní představení pro lidi.

Dobrý příklad je jedním z nejcennějších dědictví, které nám naši předkové mohli zanechat.

Je vzácné vidět, kde žil Ježíš, vzácnější je, když je vidět, že žije v nás.

O víře nemají mluvit jen ústa, ale celý náš život.

Jakou cenu má poklad, o kterém nikdo neví?

Nejdůležitější zjevení Ježíše je v životě Jeho následovníků.

Oslavování Boha se neměří decibely.

Naše skutky zjevují Boha, kterého známe.

Ježíšovo světlo září skrze nás, jen když je v nás.

Nejpůsobivější harmonie je harmonie slov a skutků.

Když ztrácíš kontakt s Bohem, ztrácíš sám sebe.

Čím více pýchy mezi křesťany, tím méně radosti v nebi i na zemi.

V rukou sobeckých křesťanů zčernají i zářivé perly Evangelia.

Kdo Bohu vydá celý svůj život, už nemá co ztratit.
  


O pokušení, lži, pravdě, hříchu a odpuštění

Bůh miluje člověka, ale nenávidí hřích.

Hřích je vzpoura proti Bohu.

Boží zákony ignorovat můžeš, ale jejich důsledkům neutečeš.

Čím je člověk blíž Bohu, tím jasněji vidí své chyby.

Boží slovo nás odvádí od hříchu, hřích nás odvádí od Božího slova.

Kdo se neřídí Božím slovem, řítí se do neštěstí.

Hořká prohra začíná sladkým pocitem vzdoru.

Dobrovolně hřešit je jako libovat si ve špíně.

Nic nemaskuje povahu hříchu víc než to, že je náš vlastní.

I nevědomý hřích má své následky.

Kdo podceňuje pokušení, nemá šanci mu odolat.

Čím větší shovívavost k vlastním choutkám, tím větší přísnost ke slabostem druhých.

Kdo zaseje hřích nemůže čekat, že mu vzejde požehnání.

Nic není zákeřnějšího než „malý“ hřích.

I zdánlivě malý hřích může způsobit velké trápení.

Známkou duchovní vyspělosti je i poznání, že neexistuje malý hřích.

Lehkomyslný život prozrazuje rozdělené srdce.

Nepokoušej pokušení.

Nejnebezpečnější hrozba je ta, kterou nevidíme.

Mnohem častěji jsme v pokušení zůstat než utéct.

„Vyřizování účtů“ způsobuje nové dluhy.

Chvilkový výbuch může způsobit trvalé následky.

Násilník poškozuje nejen druhé, ale i sebe.

Hřích nejsnáze svádí z cesty ty, kteří nevědí, kam míří.

Nedávej pokušení druhou šanci.

Nejmocnější ochranu zajistí jen souhra Boží ochrany a vlastní ochoty chránit se.

Mnohým lidem se více líbí vymóděné lži než nahá pravda.

Nejrafinovanější lží je polopravda.

Bůh bere naše sliby vážně a to samé očekává od nás.

Čím kdo hřeší, tím bývá potrestán.

Každý další nevyznaný hřích má větší sílu otupovat svědomí.

Podvod je lež převlečená za pravdu.

Nejsměleji lžou lidé, kteří se bojí pravdy.

Problémy máme řešit, ne kvůli nim hřešit.

Hřích je špatný sluha i špatný pán.

Hřích je jako virus. Může skolit i nejsilnějšího člověka.

Některé hříchy jsou jako jedovaté houby, dají se jíst jenom jednou.

Nikdo neví, jak je špatný, dokud nezkusí být dobrý.

Upřímných se hřích nechytá.

Jednou z nejlepších prevencí proti hříchu je pokora.

Někteří mají čisté svědomí jen proto, že ho nepoužívají.

Zlo je nedostatek dobra.

Zlo zlem nevyženeš.

Láska k Bohu otevírá lidem cestu k odpuštění.

Boží milost je větší než naše selhání.

Bůh ještě nikdy neodmítl toho, kdo se k Němu vrací.

Nezáleží na tom, z jak velké dálky se vracíš k Bohu.

Bůh dává šanci i tam, kde lidé žádnou šanci nedávají.

I  ztracená ovce patří svému pastýři.

Vyčistit srdce dokáže jen Bůh.

Špinavou duši očistí jedině Kristova krev.

V Ježíšově milosti je naděje pro všechny, kdo porušili zákon.

Návrat k Bohu je nejbezpečnější cestou vpřed.

Boží moc stačí i na ten nejmocnější hřích.

Kdo pochybuje o Božím odpuštění, má pochybnosti o Bohu.

Bůh odpouští hřích a hojí rány rychle, ale bolest může trvat dlouho.

Odpuštění nás nezbavuje zodpovědnosti za důsledky našich hříchů.

Odpuštěný hřích může být varovným vykřičníkem, ale už ne zraňujícím šípem.

Život bez odpuštění je otroctví.

Zraňovat je lidské, odpouštět je křesťanské.

Odpustit! Odpustit! Odpustit!
Není jiné cesty než cesta bezpodmínečného a úplného odpuštění.

Odpouštět je nadpřirozená schopnost lidí, kteří přijali odpuštění vlastních hříchů.

Tam, kde není odpuštění, bývá Boží dopuštění.

Odpustit znamená zvítězit.

Hrdinství je nejenom odpustit a zapomenout, ale i zapomenout, že jsme odpustili.

Bůh odpuštěné hříchy nepřipomíná. Proč bychom je měli připomínat my?

Jen ten, kdo přizná vinu, může prosit o milost.

Včasné vyznání přináší rychlou úlevu.

Nemůže být odpuštění bez vyznání a vyznání bez pokání.

Pokání není projev slabosti.

Služba Bohu osvobozuje od služby hříchu.

Slzy lítosti nás zbavují duchovní slepoty.

Boží dobrota nás má vest k pokání, ne k drzosti.

Nikdy nezhřešíme tím, že neodsoudíme hříšníka.

O štěstí, přátelství a lásce

Jen dary od Boha přinášejí pravé štěstí, protože jsou pravé.

Největším Božím darem je sám Bůh.

Klíčem k pravému štěstí je odpuštění hříchů.

Není pokoje bez Boha.

Vděčný člověk je šťastný člověk.

Každý z nás má své poslání a naše štěstí je přímo úměrné jeho splnění.

Šťastný, kdo dostává, šťastnější, kdo dává.

Slova štěstí a bohatství nejsou synonyma.

Šťastný je ten, kdo je spokojený s tím, co má.

Kdo má Krista, tomu už nic nechybí.

Ten, kdo má přítele na nebi, dokáže být přítelem i na zemi.

Kdo má věčné bohatství, netouží po pomíjivém.

Důležitější je to, co má člověk v srdci, ne v bance.

V Kristu jsou i chudí bohatými.

Štěstí, láska, radost a pohoda se nedají koupit.

Penězi se člověk spíše o štěstí připraví, než jej získá.

Chceš-li mít přátele, musíš sám být přítelem.

Když hledáš přítele, dívej se srdcem na srdce.

Přítel je ten, který o tobě všechno ví, a přesto zůstane tvým přítelem

Dobrý přítel nám pomáhá vidět to, co bychom jinak přehlédli.

Přítel je první osoba, která přichází, když nás všichni opustili.

Praví přátelé se nikdy neloučí navěky.

Buď takovým přítelem, jakého bys sám chtěl najít.

V nouzi poznáš přítele – i nepřítele.

I když pravda bolí, opravdové přátelství se bez ní neobejde.

Přítel, který napomíná, není nepřítel.

Nic nedovede pohánět takovou silou, jako láska.

Skutečná a věrná láska vzniká tam, kde se dvě duše společně upínají k Bohu.

Láska z Boha pochází a člověka k Bohu navrací.

Pravá láska se nebojí milovat.


Nejcennější, co může člověk dát svým bližním, je láska.

Láska je silná, když čerpá sílu u Boha.

Milujícího člověka láska nezatěžuje.

Láska povzbuzuje poražené k vítězství.

Je-li motivem láska, i nemožné se stane možným.

Řeč lásky nepotřebuje slova.

Jediný čin lásky zmůže víc než tisíc slov.


Láska otevírá oči k potřebám milujícího člověka.

Láska cítí bolest milovaného člověka ve svém srdci.

Láska je ochotná přinést i nejvyšší oběť.

Láska nikdy netrpí nemocí egoismu.

Pravá láska má větší radost, když dává, než když přijímá.

Láska dokáže vytěžit hodnoty i v bolesti. Nedostatek lásky způsobuje bolest i v nadbytku.

Pro lásku není nic nemožné.

Svůj nejhlubší výraz nachází láska v odpuštění.

Láska bez pravdy je to samé jako pravda bez lásky.

Rozloučení v lásce neznamená odloučení. Odloučení v lásce neznamená rozloučení.

Jedna jiskra lásky může uhasit velký požár nenávisti.

Opravdová láska není jen úsměv a pohlazení.

Opravdová láska umí čekat.

Kde není důvěra, nemůže být ani láska.

Bezbožná láska nejdřív zbožňuje, potom zatracuje.

Kdybychom se více milovali, nemuseli bychom tolik o lásce psát.

Láska roste, když má kam růst.

O rodičích, dětech a výchově 

Dům a domov není to samé.

Dům se dá koupit, domov se musí budovat.

V poslední době přibývá bohatých bezdomovců.

Kdo pečuje víc o dům, než o domov, zůstane v domě sám.

Do rodiny, kde někdo panuje, se nikdo nevrací rád.
  
Co Bůh spojil, člověk nerozdělí, i kdyby chtěl…

Svatost dětí začíná u rodičů.

Kdo vzdoruje rodičům, zapláče nad svými dětmi.

Milovat Boha znamená milovat i své rodiče.

Výchova i růst bolí.

Napomenutí bývá cennější, než samotné ocenění.

Kdo miluje své rodiče, vychovává k lásce i své děti.

Kdo nemiluje své rodiče, nemůže milovat ani sebe.

Zušlechťuj dědictví. Jednou ho budeš předávat dál.

Manželství může být duetem nebo ringem.

Egoismus je původcem napětí, hádek i hříchu.

V eucharistii je zdroj manželské lásky i obětavé a moudré lásky k dětem i k rodičům.

Žít s Bohem v úzkém společenství znamená vítězit nad hříchem, mít sílu sloužit a obětovat se.

Jako pramen bez vody je manželství bez odpuštění.

Dovedou-li si odpouštět manželé, naučí se tomu i jejich děti.

Smíření je výjimečným darem Božím.

Nejkratší cestou ke smíření je otevřený rozhovor.

Modlitba pročišťuje a zušlechťuje rodinné vztahy.

Modlitba posiluje pevnost a duchovní jednotu rodiny. Takto posílená rodina obstojí i v těch nejtěžších zkouškách.

Rodina, která se společně modlí, spolu také zůstává.

Chceš-li poučovat druhé, musíš mluvit hlasem lásky.

Vynucený respekt vyvolává despekt.

Výchova není dokazováním převahy nad našimi dětmi, ale formování k obrazu Božímu.

O těžkých životních situacích

Absolutní dobro je Bůh a jenom On ví, co je dobré pro člověka.

Boží cesty mají vždy smysl – i když vypadají nesmyslně.

Těžké časy vychovávají pevné lidi.

I naše bolesti nám mohou být užitečné.

Utrpení nám dává to, co bychom ve štěstí nenašli.

Utrpení je stínem Božích křídel.

Útěkem před utrpením se nezachráníš před trápením.

Jen ve stínu kříže svítí slunce věčnosti.

Jedinou nadějí pro lidi bez naděje, je Ježíš.

Život bez Krista je život bez naděje.

Důvěřovat Bohu znamená mít naději i v beznaději.

Blíž Bohu, dál strachu – a naopak.

Boží pomoc funguje, ať to chápeš nebo ne.

K úkolům, které nám Bůh dává, dává také sílu.

Čím je úkol těžší, tím víc odvahy Ti Bůh dá.

Někdy musíme mnoho ztratit, abychom ještě víc našli.

Potíže jsou zde proto, aby Tě budovaly, ne aby Tě zlomily.

Když nemůžeš najít pomoc venku, hledej Ducha uvnitř.

V každé bitvě je Ježíš naším spojencem. A nikdy nezradí.

Čím těžší zápas, tím slavnější vítězství.

Díváš-li se na kříž, vidíš život jasněji.

Co tě nezlomí, to tě posílí.

Láska Boží i jeho milosrdenství září i v nejčernější tmě beznaděje.

Co je nemožné u lidí, je možné u Boha.

Vidíš ve všem Boží ruku? Klidně do ní všechno vlož.

Vždycky je lepší doufat než si zoufat.

Nikdo nás nemůže odloučit od lásky Kristovy.

S Ježíšem v sobě můžeš čelit problémům kolem sebe.

Když jde vše špatně, jdi k Bohu.

Největším přítelem v krizi je Ti Bůh.

Pro Boha neexistují „neřešitelné situace“.

Pusť kormidlo svého života z vlastních rukou a přenech ho Bohu.

Svěřit se Bohu nás nezbavuje povinnosti přiložit ruku k dílu.

Neexistuje situace, ve které bychom nemohli chválit Boha.

Koho vede Bůh, toho provede a dovede.

Když Bůh nevyslyší naše prosby, dělá to jen pro naše dobro.

Jen vybroušený diamant je skutečně krásný.

Čím temnější noc, tím jasnější hvězdy.

Ten, kdo má Ježíše, má naději!

Ne všechno zlé musí skončit zle.

Následkem hříchu je trápení. Následkem utrpení je požehnání.

Zlato získává kvalitu přetavením.

Lidé , kteří už problémem prošli, Ti pomohou skrz něj vidět.

V nouzi poznáš přítele – a odhalíš spoustu zbabělců.

Každá životní zkouška je příslibem nového požehnání, nových projevů Boží milosti.

Ten, kdo volí Boží cestu, nikdy nezvolí špatně!

Pomoci může jen pravé slovo v pravý čas. (nebo Slovo Boží?)

Z čím větší temnoty a zkoušek Tvoje chvála přichází, tím víc se Boha dotýká.

Bolest dolehne k Bohu stejně jako ta nejvznešenější modlitba.

Utrpení není kruté, když je nutné.

Utrpení Tě naučí tomu, čemu se jinde nenaučíš.

Ani Tvé utajované problémy nejsou pro Boha tajemstvím.

Žijme tak, abychom mohli na minulost vzpomínat s vděčností.

Nikdy nedopusťte, aby vám špatná minulost zatemnila světlou budoucnost.

Boží možnosti začínají tam, kde naše končí.

Bojíš-li se Boha, nemusíš se bát lidí.

O životě, smrti a smyslu života

Ne člověk, ale Bůh je Pánem života i smrti.

Bůh dal člověku do rukou správu země, ale nedal mu do rukou život.

Opravdově žije, kdo opravdově důvěřuje Bohu.

Po životě můžeme toužit, usilovat o něj, zničit ho, ale nemůžeme ho učinit.

Nebudeme-li život hájit, nebudeme ho ani mít

Dítě při interrupci nemá možnost výběru.

Při interrupci nemá dítě možnost výběru.

Likvidujeme-li nenarozené děti, likvidujeme sami sebe.

Ten, kdo stojí o nebe, může ho prožít už na zemi.

Čisté myšlení vede k čistému životu.

Setkání se smrtí nám připomíná cenu života.

Jen když se ohlédneme, můžeme spatřit Boží ruku, která nás přitahuje. (vedla?)

Žij tak, jak se líbí Bohu, ne lidem.

Kdo zabíjí svůj čas, stává se sám obětí.

Bůh se Tě nebude ptát, jak dlouhý byl Tvůj život, ale čemu jsi ho věnoval.

Žij tak, jako by měl Ježíš Kristus přijít právě dnes.

Hodnota života se neměří jeho délkou, ale tím, jak byl naplněn.

Život je příliš vzácný na to, abychom živořili.

Žij s Bohem, dokud jsi živý – a budeš žít na věky.

Žít bez Boha znamená zemřít bez naděje.

Važme si času, dokud na to máme čas.

Žijme v přítomném okamžiku, ale vždy z hlediska věčnosti.

Člověk není Bůh, ale přesto rozhoduje o věčnosti – o té svojí.

Věčnost je blíž, než si mnohdy připouštíme – je přítomna v každém okamžiku.

Jediné, co život zaručuje, je smrt. Modlitba zaručuje život věčný.

Kdo nepočítá se smrtí, nepočítá ani se životem.

Duchovní příprava na smrt je současně i tou nejlepší přípravou na život.

Nejsi-li připraven na smrt, nejsi připraven ani na život.

Kdo se nevyrovnal se smrtí, ten se nevyrovná ani se životem.

Jenom ten, kdo se vypořádal se smrtí, se dokáže vypořádat také s životem.

Žij každý den tak, jako by to byl Tvůj den poslední.

Žij, jako by dnes byl Tvůj poslední den.

Žij i dnes tak, jako by nemělo být zítra.

Neudržovaný život končí v rozvalinách.

Jednou si bolestně uvědomíš bezcennost toho, čeho si ceníš víc než Boha.

Život je změna, ale ne každá změna je život.

Každá minuta může být tou poslední – mojí nebo někoho jiného.

Smrt nám připomíná, co je život.

Kdo má sbaleno na věčnost, dovede se radovat z každého dne.

Náš život je polem, na kterém roste to, co je tam zaseto.

Smrt otevírá dveře nesmrtelnosti.

Na konci života každého člověka stojí Bůh.

Kdo je zvyklý říkat: „Času dost“, o to podstatné často přichází.

Plodný život přináší ovoce i po smrti.

Kdo svůj život ztratil pro Krista, nemusí se bát, že ho ztratí.

Kdo zemřel v Kristu, v tom Kristus žije.

Žít s Bohem znamená neumírat.

Pán Ježíš vykoupil náš život svou smrtí.

Proto zvolil Pán Ježíš smrt, abychom si my mohli zvolit život.

Smysl života Ti může zodpovědět jenom Ježíš.

Bez naděje zmrtvýchvstání by byl náš život beznadějný.

Jestliže Tvůj život stál Ježíši za to, aby za něj zemřel, stojí Jeho smrt za to, abys žil.

Kristus svým vzkříšením změnil strach ze smrti na naději zmrtvýchvstání.

Nejlepším lékem proti strachu je důvěra v Boha.

Kdo našel důvod pro Eucharistii, našel život.

Nejčastěji nám plány zkříží Boží vůle.

Člověk nežije poroto, aby jedl, ale jí proto, aby žil.

Nejlepším zaměstnáním je pracovat pro Boha.

Kdo s Ježíšem žije a umírá, bude s Ním také vzkříšen.

Je lepší zemřít za pravdu, než se prolhávat životem.

O dobrých i špatných lidských vlastnostech 

Nejlepší vlastností člověka je touha po Bohu.

Důkazem naší poctivosti nejsou řeči, ale činy.

Charakter je to, co jsme, když nás nikdo nevidí.

Čestný k Bohu – čestný k lidem.

Bezbožné činy nepřelepíš zbožnou nálepkou.

Jako je tma nedostatkem světla, je zlo nedostatkem dobra.

Největším zlem může být lhostejnost ke zlu.

Každý člověk je příkladem pro jiné, ale ne každý je dobrým příkladem.

Kdyby člověk znal svoji cenu, nikdy by se nezaprodal.

Každý z nás je ukazatelem – jeden ke Kristu, jiný od Krista.

Nikdo není dokonalý – zatím!
  
V každém srdci je místo, které může vyplnit jedině Bůh.

Nejlepší způsob, jak oplatit dar, je vděčnost.

Vděčnost má být stav duše, ne jen občasné hnutí mysli.

Vděčnost nás přivádí k Bohu, nevděčnost nás od Něho vzdaluje.

Kdo necítí vděčnost k Bohu, necítí ji ani k lidem.

Nevděčnost plodí výčitky.

Zdvořilost není povinnost. Zdvořilost je ctnost.

Ovocem laskavosti je radost dvou lidí.
  
Když ubližuješ bližním, zraňuješ Boha.

Vlk zůstane vlkem i v ovčí kůži.

Souhlasíš-li s jednou nespravedlností, přijdou další.

„Ukřižuj!“ „Ukřižuj!“ – to bylo také veřejné mínění tehdejší doby.
  
Altruismus lásku rozhojňuje, egoismus lásku stravuje.

Egoismem zaslepený zrak, nedohlédne na zázrak.

Egoista je člověk, který nemůže přijímat cenné dary, protože má plné ruce sám sebe.

Materialista je člověk, který nemůže přijímat Boží dary, protože má plné ruce harampádí.

Sebestřednost je odstředivá – vzdaluje lidi i od Boha.

Ten, kdo se stará jen o sebe, má vždycky plné ruce práce.
  
Hloubka Tvé víry se dá měřit tím, co všechno Tě dokáže rozčílit.

Hněv je obvykle maskou vlastního sobectví.

Vztekem nic nevyřešíme, nikomu nepomůžeme.

Vztekem ubližujeme nejvíc sami sobě.
  
Někteří lidé za ničím nestojí, ale pod vším padají.

Nemůžeš ústy říkat „hot“ a životem „čehý“!

Když něco nezní pravdivě, pravděpodobně to není pravda.

Lepší je méně slibovat a více dávat.

Slova nepodložená činy jsou planá.

Kdo slibuje, ale neplní, dělá zmatek na zemi.

Pevnost slibu závisí na charakteru toho, kdo jej dává.
  
Pokrytci nejvíc podvádí sami sebe.

Přetvářka je zločin páchaný na sobě samém.
  
Umíněnost je oslí vlastností, i když jde o člověka.
  
Krátkozrakost není jenom vada zraku…

Pošetilý je ten, kdo se zabývá jinými věcmi než těmi, které prospívají jeho spáse.

Jen hlupák vidí cizí chyby a na své zapomíná.

Hloupost se nabízí sama, moudrost musíme hledat.

Abys byl moudrý, nemusíš být starý.

Stáří není věk, ale opuštění ideálů.

Být moudrým znamená být poučitelným.

Moudrý není ten, kdo pravdu zná, ale kdo podle ní žije.

Moudrost je poklad, o který se nezakopává.
  
Čím výš se vznášíš nad své bratry, tím víc se jim vzdaluješ. (nebo vzdaluješ Bohu?)

I dnes platí, že první budou poslední a poslední budou první.

Své místo v životě nehledej na místě někoho jiného.

Tím, že někdo snižuje druhého, sám nevyroste.

Někteří se vylepšují tak, že druhé dělají horšími.

Neroznášej drby, raději zkus raději šířit dobrou zprávu evangelia.
  
Štědrost obohacuje, lakota ožebračuje.

Bohatý není ten, kdo má, ale ten, kdo dává. (dá?)

Když je Ti zatěžko něco dát, vzpomeň si na to, co jsi dostal od Boha.

Bůh je k nám velkorysý – buďme i my velkorysí k druhým.

Dal jsi a už Ti nic nezůstalo? V nebi právě vzrostlo Tvoje konto.

Tam, kde panují peníze, stává se člověk otrokem.

Chamtivost nemá nikdy dost.

Peníze přestávají být dobré, když se stanou bohem.

Kdo bere a nedává, jednou praskne závistí.

Když bereš druhým, okrádáš sám sebe.

Ten, kdo okrádá druhé, ochuzuje i sám sebe.

Můžeš být bohatý bez peněz a chudý s penězi.

Od závisti k nenávisti není nikdy daleko.

Ani nejdražší kosmetika neodstraní vady charakteru.

Ať je móda jakákoliv, lidé se dál rodí a umírají.

Skromnost odhaluje naši krásu.

V Božích očích je cennější to, co máš v sobě, než to, co máš na sobě.

 Jen ten ovládá sílu své vůle, kdo ji dokáže podřídit vůli Boží.

Poslušnost pramení z důvěry.

Trpělivost je ctnost, která unese velikou váhu.

Trpělivost je ctnost, která s sebou nese spoustu čekání.

Trpělivost zmenšuje napětí a prodlužuje život.

Trpělivost musí vyhrát.

Sebelítost je zbožná cesta k rezignaci.

Zbabělec si neváží ani sám sebe.

Msta je sladká, ale má hořké následky.

Neusiluj o pomstu, své křivdy přenech Bohu.

Kdo se nedokáže za nic postavit, může padnout pro sebemenší hloupost.

Upadnout je zlé, nevstat je tragické.


O mezilidských vztazích a každodenním životě

Ten, který řídí svět chce, abychom se řídili Jeho pravidly.

Ke každému spotřebiči požadujeme návod, jen život chceme „užívat“ bez návodu.

Předpokladem správných rozhodnutí je rozhodnutí pro Pána Ježíše.

Dáš-li Krista na první místo, snáz určíš další pořadí.

Rozhodnutí učiněná dnes utvářejí zítřek.

Před každou volbou zvol modlitbu.

Začít den bez Boha je jako odstartovat závod s prázdnou nádrží.

Nevěř svým emocím, věř Bohu.

Bůh Tvá rozhodnutí respektuje, ale odpovědnost za ně neseš sám.

Správné smýšlení je základem správného života.

Nezabloudí, kdo neztratí cíl.

Nejpevněji stojí ten, kdo klečí na kolenou.

To, co je za námi a to, co je před námi jsou maličkosti ve srovnání s tím, co je v nás.

Nejtěžší je změnit sám sebe.

Naše smýšlení o lidech prozrazuje, jak smýšlíme o Bohu.

Bohu nevadí černá pleť, ale černé srdce.

Směj se s lidmi, ne jim!

Šťastný to člověk, který se dovede pochlubit vlastními chybami.

Křivdy piš do písku.

Ustoupit neznamená vždy prohrát.

Sejití z Tvé cesty Tě může dostat tam, kam Tě chce dostat Bůh.

Upřímná omluva je hojivým balzámem pro zraněnou duši.

Ostrá slova otupují vztahy.

Milá slova netíží, ale mívají velkou váhu.

Dá se poslouchat a neslyšet, stejně jako slyšet a neposlouchat.

Špatný posluchač málokdy slyší dobré kázání.

Proč nás asi Bůh stvořil se dvěma ušima a jedním jazykem?

Největší radost a užitek přináší práce, jež se líbí Bohu.

Čas je zadarmo, ale zpět jej nezískáme ani za všechny peníze (poklady) světa.

Někdy je nejlepší zpomalit a ztišit se. Nestíháš? Zpomal a ztiš se.

Kdo ignoruje včasný odpočinek, nebezpečně se přibližuje odpočinutí věčnému.

Nevyčerpávej sílu potřebnou na zítřek už dnes.

Když se zhroutí dům tvého života, doplatí na to i spolubydlící.

Chceš, aby na Tebe druzí nezapomněli? Zapomeň na sebe.

Zapomeň na sebe, aby na Tebe druzí nezapomněli.

Chtít je mnohem snadnější než muset.

Chceš-li vést zítra lidi, podřiď se dnes Bohu.

Dobrý vůdce nežene, ale přitahuje.

Dobrý vůdce nežene, ale vede.

Vést znamená mluvit i mlčky pracovat.

Učednictví je někdy mučednictví.

Je velikým darem a poučením pohlédnout na svět očima těch, co vidí daleko.

Kvalita rádce není přímo úměrná věku, ale víře.

Moudrý učitel je ten, který si je vědom svých neznalostí. (do rodiny a výchovy?)

Znáš-li pravdu, lež Tě neoklame.

Pravda je ten nejpevnější základ, o který můžeme opřít svůj život.

Mluv pravdu a důvěřuj Bohu.

Bůh používá obyčejných lidí k uskutečnění neobyčejných věcí.

I obyčejný život může vyžadovat neobyčejnou odvahu.

Mimo Boží vůli není úspěchu. Uvnitř Boží vůle není neúspěchu.

Bůh vždy vidí celý obraz a vždycky ví, co je to nejlepší.

Vševědoucí Bůh zná nejen naše starosti, ale i jejich řešení.

Dům bývá zpravidla jednodušší demolovat než postavit.

Podílej se na stavbě, ne na demolici.

Správná reakce na správnou myšlenku je správný čin.

Velké problémy začínají malými kompromisy.

Sklizeň je závislá na tom, co jsi zasel, ne na Tvém očekávání.

Zasíváš-li semena nečestnosti, sklidíš klasy neúspěchu.

Kdo nezasil, nemůže se těšit na sklizeň.

Co zaseješ, to sklidíš.

Když seješ koukol, netěš se na pšenici.

Život přináší úroky, když ho odevzdáš Kristu.

Svěř Bohu své sny, přání a touhy a On tě povede.

Kde je Boží vůle, tam Bůh udělá i cestu.

Svěříme-li svůj život Bohu, nebudeme si dělat zbytečné starosti o sebe ani o jiné.

Každý má ruce poslušné, mohou brát i dávat, záleží na tom, co jim srdce poručí.

Pomáháš-li někomu, pomáháš sám sobě.

Lepší je méně slibovat a více dávat.

Neptej se proč jiné postihlo neštěstí, ale proč se vyhnulo tobě.

Nechval dne před večerem, ale ani ho nezatracuj.

Nejsnazší cesta nevede vždy k cíli.

Bůh je Tvůj Stvořitel, ne tvořitel Tvého pohodlí.

Pravá radost je radost ze vzkříšení a naděje věčného života.

Dosáhnout svého a neminout cíl vyžaduje, aby mé cíle byly i Božími cíli.

Do podřadné řady se nezařazuj.

Neobdivujme dým jen proto, že je větší než plamen.

Tváří k slunci stíny nevidíme.

Čemu má dát Bůh vzrůst, když nic nezasejeme?

Hvězdy na nebi neuvidíš s pohledem upřeným do země.

Kapka jedu zabíjí i v medu.

Odvráceni od slunce vidíme svůj stín.

Kdo všemu rozumí, nerozumí ničemu.

Nikoho nezahřejí tvé vědomosti, když cítí Tvé studené ruce.

I dobrou věc může člověk dělat ze špatného důvodu.

Znalost je pán, moudrost je služebník.

Podřiď i svou zábavu Božím pravidlům.

Ať to, co znáš, odráží Toho, kterého znáš.

Kultura, která nekultivuje, je nekulturní.

Hudba, kterou máš rád, vypráví o Tobě.

Naslouchej, jakou novou píseň vepsal Duch svatý do Tvého srdce s začni ji zpívat nahlas.

Každá promarněná šance může být ta poslední.

Smích se dá koupit, radost ne.

Kdo spoléhá na náhody, ten nedosáhne cíle ani náhodou.

Ani sláma nechytne od namalovaných sirek.

Nejúčinnější kritika je přiložit ruku k dílu.

Když Tě opustí přítel, nebuď jeho nepřítel.

Nejlépe se zbavíš nepřítele, když z něj uděláš svého přítele.

Víš, jak se nejlépe zbavit nepřítele? Udělej z něj přítele.

Víra v sebe obohacuje materiálně, ale ožebračuje duchovně.

Chceš znát své bohatství? Nezapomeň na všechno, co se nadá koupit za peníze.

Cesta dlážděná penězi nebývá nejschůdnější.

Peníze jsou pouhým prostředkem k životu, ne jeho cílem.

Nejdůležitější věci si za peníze nekoupíš.

Člověk je důležitější než jeho šaty.

Bůh nás neposuzuje podle toho, co máme, ale podle toho, kým jsme.

U Boha má cenu jen majetek, který slouží k dobrému těm skutečně potřebným.

Čistota srdce se zračí ve tváři člověka.

V jednoduchosti je krása, ale také pravda.

Nedělej jen to, v čem máš zalíbení, ale najdi zalíbení v tom, co děláš.

Lepší je těžký začátek než žádný.

Při pohledu na mravence se těžko věří, že člověk je korunou tvorstva.

Proč se modlíme: „… přijď království Tvé“, když si budujeme své vlastní?

Nemusíme vždycky křičet, aby nás bylo slyšet.

Slovy můžete stavět nebo bořit.

Dobrých slov není nikdy dost.

Náš jazyk je ovládaný naším srdcem.

Velcí lidé věnují pozornost maličkostem.

Jen velcí lidé dokáží věnovat pozornost maličkostem.

Chceš-li vidět světlo, nekoukej do tmy.

Chceš vidět na cestu? Rozsviť ve svém srdci.

Jsi možná to jediné světlo, které někdo vidí.

I malé světlo majáku zachrání tisíce lidí před ztroskotáním.

Čím více se blížíme k dokonalosti, tím méně odsuzujeme druhé.

Nejúčinnějšími zbraněmi jsou láska, pokora, touha po odpuštění i touha odpouštět.

Uklízet denně je lepší než gruntovat jednou za měsíc.