Tradice

„Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ (Matouš 15, 8)  

Dobrá tradice je dobrá věc, ale mrtvá tradice, tradice jenom pro tradici, je nejenom zbytečná, ale také zavádějící.

Nejkrásnější tradici je bezesporu liturgie. Některé církve si jí úzkostlivě střeží a díky tomu zachovávají kontinuitu všeobecné církve. Jiné se snaží jít s dobou a občas ji aktualizují. Různá křesťanská společenství, která nenavazují na žádnou církev, nahrazují liturgii moderovanými bohoslužbami, některé z toho dokonce dělají takovou šou, že člověk žasne.

Kdysi jsem na Valašsku slyšel historku, která nám může ledacos napovědět. Mladí manželé prožívají svoji první společnou neděli. Vrátí se z kostela a manželka začíná chystat slavnostní oběd. Když slavnostní, tak to musí být kachna. Mužíček jí obletuje a zároveň pozoruje, jak jí to jde hezky od ruky. Když už očištěnou kachnu dávala na pekáč, udělala nepochopitelnou věc. Vzala nůž, kousek zadní části uřezala, položila jej vedle zbytku kachny a teprve potom vložila pekáč do trouby. Manžel celý vyjevený se jí ptá, proč to dělá. „Já nevím proč se to dělá, ale tak to dělala moje mamienka.“

Když odpoledne šli navštívit rodiče manželky, manžel využil první vhodnou příležitost, aby se zeptal, proč takový hloupý zvyk – ukrojit kousek kachny, když by se mohla péct celá. „To já nevím, ale naše starka to tak dělaly celý život.“ Odpověděla novopečená tchýně.

Chlapovi to nedalo a ještě týž den tajně navštívil babičku, aby se dozvěděl tajemství tohoto nezvyklého obřadu. Byl přesvědčený, že jsou v tom nějaké čáry. Odpověď babičky mu vyrazila dech: „Synku, tož pekáč byl malý a celá kachna by sa mi doňho nevlezla.“

Neručím za pravdivost této historky, ale ručím za to, že zbožnost mnohých lidí je jí více než podobná. I ta nejúchvatnější bohoslužba může být pouhou mrtvou tradici, pokud naše srdce nepatří Bohu.