Slovo na 30.12.2010

Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. (Izaiáš 45,22)

Odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jakub 1,21)

S velkou radostí jsem přijal vyhlášení roku Bible Českou biskupskou konferencí. V pastýřském listě se kromě jiného praví: 

„Jde o Boží slovo. Sám Bůh k nám mluví, protože má o nás výsostný zájem, má nás rád. Dává se nám nejen poznat, ale ve svém slově nám dává i sebe samého. Abychom dobře rozuměli Božímu slovu, musíme se jistě zabývat historickými okolnostmi, způsobem biblického vyjadřování atd., ale to všechno je jen pomůcka, příprava na přijetí toho, co nám Bůh říká, co daruje.“

Brněnský biskup Vojtěch Cikrle ve svém pastýřském listě píše:

„Milé sestry, milí bratři, všechny tyto požadavky a výzvy, které nás staví na práh nového začátku oživení pastorace skrze Boží slovo, nás zvou k otevřenosti vůči Bohu a jeho působení a rovněž k našemu osobnímu kreativnímu nasazení. Letos na podzim v rámci biblického diecézního programu VEZMI A ČTI bude v Brně opět pořádán vzdělávací Biblický kurs, tentokrát se zaměřením na knihy Exodus a Lukášovo evangelium. Kromě toho bude k dispozici nový biblický diecézní web – s užitečnou nabídkou pro žití z Božího slova. Další pomůcky a nabídky budou následovat.“

My evangelíci jsme se mnoho let vraceli k době, kdy katolická církev brojila proti Kralické Bibli a pronásledovala její čtenáře.

Boží slovo však říká, že „…první budou poslední a poslední první.“ (Marek 10,31)

Necháme se zahanbit našimi katolickými bratry anebo se necháme i my oslovit výzvou  „Vezmi a čti“?

(Rev. Jaroslav Kratka)

Instalace 2010

Instalace za faráře brněnského samostatného církevního sboru Evangelické církve a. v. v ČR

Instalace 2007

To je moje první instalace - 13. května 2007

Měli bychom navrátit Vánocům jejich duchovní charakter?

Odpověď na otázku zda bychom měli navrátit vánocům jejich duchovní charakter je jednoznačná a zní ANO!

Jako křesťan bych měl burcovat své okolí a křičet: „Ukradli nám vánoce“, jenomže to už dnes ani samotné křesťany moc nebere. Sem tam se někdo pozastaví nad tím, když slyší v supermarketu koledy už koncem listopadu, sem tam si někteří duchovní postesknou, že slavení vánoc se stále více stává záležitostí konzumní než duchovní a jen nepatrná část populace tvrdošíjně odolává a snaží se uchovat původní význam vánoc.

Představme si však, že by se podobně slavili velikonoce. Jednoduché to nebude, protože koledy se přece jenom dají lépe zprofanovat než pašije, ale při troše fantazie… Měsíc předtím by u vchodů supermarketů stáli vyšňoření Jidášové a polibkem by vítali zákazníky. Každý, kdo by se nechal políbit, by dostal „třicet stříbrných“, za které by si mohl koupit vstupenku buď na zelenočtvrteční párty nebo velkopáteční křížovou cestu. Všude by se prodávaly velikonoční suvenýry a u stánku s perníky by šli na dračku trnové koruny a kříže v nejrůznějších podobách a velikostech. Všechny výlohy a vchody by byly ověšené hřebíky – od obyčejných až po umělecky vyvedené a pivo by se zásadně čepovalo do půllitrů ozdobených trnovou korunou. Na náměstích by se slavnostně vztyčovali kříže a stánky by nabízely židovské speciality. V některých městech by šli dokonce tak daleko, že by v pátek bičovali atrapu Krista a pak za účasti početného davu by ji na tom náměstí ukřižovali. Potom by mohla následovat lidová veselice, na které by se podávala trnkovica - odvozeno od trnové koruny.

Morbidní představy? Tak jinak. Představte si, že by vaši rodiče rok co rok slavili vaše narozeniny. Všechno dokonale připraveno, nádherná výzdoba, haldy jídla a moře pití, všichni se baví, každou chvíli vám připíjí na zdraví, ale vy byste byli pro ně vzduch. Všichni by se tvářili, jako byste tam nebyli. Podobně se slaví narozeni Ježíše Krista ve většině rodin. Narození Krista bez Krista.

Církev se v minulosti dopustila mnoho chyb, ale ta největší byla přerušení kontinuity s židovstvím. Strom církve roste již od Abraháma a my jsme do něj byli naroubováni právě díky příchodu Mesiáše a kdo nerozumí poslání Mesiáše, nikdy nepochopí duchovní význam vánoc a jejich opravdový smysl.

V evangeliu podle Jana se dočteme, že „na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,1-14)  

Vyhnání z ráje byl propad do současné duchovně omezené dimenze. Člověk podlehl pokušení, že bude jako Bůh a přišel o spojení se svým Stvořitelem. Proto se Bůh stává člověkem, aby to spojení opět navázal. To je pravý smysl vánoc.

(Můj článek, uveřejněný v LN - prosinec 2010)

Kapky v dešti ukryté

Věnování:

Jako kapky deště probouzí život v přírodě, tak probouzeli a stále probouzejí život v našich národech lidé, kteří víc myslí na druhé, než na sebe. Takový byl Václav Vaško - paměť národa a takovým je Oto Mádr - svědomí národa. Tato knížečka je jen nepatrným projevem vděčnosti za jejich upřímné přátelství. Věnuji ji rovněž své mamince a všem, kteří se jako ona za mě vytrvale modlí.
 ________________________

A tady je malá ochutnávka:

Láska dokáže najít hodnoty i v bolesti. Nedostatek lásky způsobuje bolest i v nadbytku.

Nejvíc si uvědomujeme hodnotu toho, co ztrácíme.

Často se bráníme, když nám Bůh bere osla, a přitom nevíme, že nám chce dát koně.

Čím víc Kristovy lásky v nás, tím víc šťastných lidí kolem nás.

Chceš-li se radovat, potěš někoho.

Tvoření bez lásky je potvoření.                                                             

Kapka lásky může uhasit i veliký oheň nenávisti.                    

Zla ubude, jen když budeme zlo oplácet dobrým.                       

Kdo ztratil důvěru v Boha, ten ji marně hledá v sobě.

Nejpůsobivější harmonie je harmonie slov a skutků.              

Ani náhoda se nepřihodí náhodou.

Nejlepší způsob, jak se dostat z potíží, je vůbec se do nich nedostat.

Pomsta je sladká, ale život po ní zhořkne.

I zabouchnuté dveře mohou být voláním o pomoc.                                

Svátek je od slova svatý, ne od slova líný.

Nuda je nemoc, která se léčí prací.

Víme, co se odehrává ve vesmíru, ale nevíme, co se odehrává v srdci našich nejbližších.

             

Dopisy Marii

 Dopisy Marii

Rev. Jaroslav Kratka

Květen 2002

Dopis první

Prolog

Drahá Marie, je to můj první dopis, který Ti píšu, a přiznám se, že mám trochu trému. Víš, Marie, nebyl jsem vychován v „mariánském duchu“ a Tvoje zobrazení jsem dlouho vnímal jako projev modloslužby. V dětství jsem se dokonce orientoval v církvích podle toho, jestli Tě lidé uctívali, což byli ti špatní křesťané, anebo Tě ignorovali, a to byli ti správní. To se ví, že jsem chtěl patřit mezi ty správné.

Pak jsem si začal všímat, že mezi těmi správnými se najdou špatní stejně tak, jako mezi špatnými správní. A to mě zmátlo, ale zároveň to ve mně probudilo zvědavost - nebo snad touhu - poznat Tě blíž.

Pamatuji si, jak jsem se jednou zadíval na Tvůj obraz, zarámovaný v odřeném černém rámu. Malíř Tě namaloval jako starší zasmušilou dámu se zasněným pohledem. V náručí jsi držela svého Syna. Najednou jsem si uvědomil, že to je Tvůj i Boží Syn, a mráz mi šel po zádech. Nebylo mi víc než devět, ale věděl jsem, že něco není v pořádku.

I když v té době ještě nebyla televize, můj tatínek neměl času nazbyt. Když si mě však jednoho nedělního odpoledne vzal na klín, došlo i na Tebe. Zeptal jsem se ho tehdy: „Tati, proč my nesmíme milovat Pannu Marii?“ Moje otázka ho očividně dojala. „Víš, synu, to máš tak. Nedá se milovat jenom někoho. Když milujeme, tak každého, i Pannu Marii, ale abychom mohli milovat, musíme mít čím, a proto musíme přijmout Boží lásku.“

Moc jsem tomu nerozuměl, ale zapamatoval jsem si to a dodnes se k tomu vracím. Chci Ti říct, drahá Marie, že můj otec byl nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal, a čím jsem starší, tím víc jsem o tom přesvědčen. Než jsem se s ním rozloučil naposledy, mluvili jsme o Tobě ještě několikrát. Nezbožšťoval Tě, ale upřímně Tě miloval, protože jeho srdce bylo přeplněno Boží láskou.

Tak tolik pro dnešek Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

Dopis druhý.

Dětství

Drahá Marie, naposledy jsem Ti psal o tom, jak můj otec miloval všechny a všechno. Víš, co mě mezitím napadlo? Kdyby můj otec patřil mezi Tvé ctitele, ale na své děti a lidi kolem sebe by mu láska nezbyla, měl bych to za zlé nejenom jemu, ale i Tobě.

Lidi to opravdu pohoršuje, když Tvoji ctitelé nectí své bližní. Když o Tobě pořád mluví, ale ani na chvíli nechtějí žít jako Ty.

Žít jako Ty!? Já vím, že to není lehké. Ani Tys to neměla lehké. Ale dětství jsi musela mít nádherné. Nevím, jestli Tvoji rodiče tušili, koho že jim to Hospodin daroval, ale už tehdy jsi musela být požehnaná mezi izraelskými děvčaty. Možná se Tvoji rodiče, podobně jako ty, na první pohled ničím nelišili od ostatních, ale když si je Bůh vybral, aby Tě přivedli na svět, nebyla to žádná náhoda.

A co Ty? Tušila jsi, když jsi začala brát rozum, kdo jsi a kdo budeš? Ne, neboj se, nebudu vymýšlet další legendy. Já vím, že to nemáš ráda. Přesto jsem přesvědčen, že to u vás muselo být jiné než u ostatních zbožných židů. Vždyť i Tvoje teta Alžběta a strýc Zachariáš byli výjimečnými lidmi. Jinak by jim Bůh nesvěřil proroka ze všech největšího.

Kdyby si to tak lidé naší doby uvědomili, jak je pro výchovu dětí důležitá rodina a ostatní příbuzní…

Tvoji rodiče Tě připravovali do života jak nejlépe uměli, ale protože Tvůj čas ještě nenastal, netušili, k čemu Tě připravuje Hospodin.

Jeho oči Tě s láskou provázely a Jeho andělé bedlivě střežili. Myslíš si, že se mýlím, když připouštím, že i Tebe si Hospodin připravoval podobně, jako Kristus svoji Církev? „Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ (Efezský 5, 27)

Tak tolik pro dnešek Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

Dopis třetí.

Dospívání a zasnoubení

Drahá Marie,

doba, ve které jsi žila v Nazaretu, byla úplně jiná, než je ta naše. Neexistoval Hollywood a jeho spojenci, nevěděli jste co je ekologická krize a hlavně jste neměli televizi. Vaše představa o životě byla reálná, protože jste si ji utvářeli podle skutečného života svých rodičů, příbuzných i celé pospolitosti. Důležitým zdrojem inspirace, zvláště pro Tebe Marie, byly určitě biblické příběhy.

A jak jsi dospívala, nenechávala jsi nikoho na pochybách, že z Tebe bude nádherná žena. Nádherná, ale jinak, než si to přeje většina dnešních dívek a žen. Víš, Marie, naše civilizace i v tomto naletěla otci lži a krásu ženy omezila na tělesné proporce, zatímco vnitřní krásu ženy, ženy matky, ženy přítelkyně a ženy pomocnice nechává chátrat.

Pak se objevil Josef. Netuším, jak jste se seznámili, ale jsem přesvědčen, že i jeho duše musela zářit čistotou a srdce překypovat dobrotou. Co jiného by ho přivedlo až k Tobě?

Je mi to tolik líto, drahá Marie, že mladí lidé jsou dnes přitahováni převážně svými pudy a podle vzoru svých filmových hrdinů hledají svoje štěstí v nevázaném sexu. Jak mohou vznikat harmonické rodiny, když do manželství vstupují lidé nezralí, duševně i tělesně poničení?     

Když jsem si před léty poprvé postavil na svůj psací stůl ikonu, která vyjadřovala Tvoji pokoru a oddanost, jeden můj známý se mě zeptal, jestli chci přestoupit k pravoslavným. V duchu jsem se ho ptal: „A ke komu přestoupil tvůj syn, když si svůj pokoj vylepil polonahými herečkami?“

Co všechno by se změnilo, kdyby mladí lidé hledali svůj vzor v Tobě, drahá Marie.

Jak nádherný musel být váš vztah s Josefem. Zasnoubili jste se a s důvěrou odevzdali Bohu.

Vím, že i dnes se o to někteří snaží, ale není jich mnoho. Jak by se změnil náš svět, kdyby takových vztahů přibývalo.

Tak tolik pro dnešek Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

Dopis čtvrtý.

Početí z Ducha Svatého.

Drahá Marie,

první žena Eva se stala matkou všech. Proto se také Eva jmenovala, ale svým potomkům přinesla i smrt, protože svojí neposlušností řekla Bohu NE. Ale Ty, drahá Marie, jsi řekla Bohu své ANO. Andělský pozdrav Tě překvapil, ale to, co Ti pak archanděl Gabriel zvěstoval, Tě muselo přímo vyděsit. Byla tu však Tvoje důvěra v Hospodina a ta Tě podržela.

Každým dnem, každým svým činem, říkáme Bohu ANO nebo NE. Dokonce každou svojí myšlenkou se buď na Boha obracíme nebo se od Něj odvracíme.

Nemohu se zbavit dojmu, že žijeme dvojím způsobem, jakoby ve dvou rovinách. Když jsme na bohoslužbách nebo když míváme svoje tiché chvilky doma, snažíme se myslet na Boha, na svoji spásu a na všechno co s tím souvisí, ale zbytek života si žijeme každý po svém.

Ty, drahá Marie, Ty jsi taková nebyla. Přijala jsi Boží Slovo nejenom do své mysli, ale také do svého srdce. Proto se to Slovo v Tobě mohlo stát živým Kristem. Ty jsi byla první, kdo mohl povědět: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“.

I my bychom chtěli, aby v nás žil Kristus. Co máme dělat, abychom byli jako Ty? Abychom se křesťané nejenom jmenovali, ale skutečně jimi byli?

Já vím, co bys nám poradila. Neustále říkat Bohu ANO. Říkat ANO Duchu Svatému, který chce i v nás způsobit zázrak „početí“. Protože – jak říká Písmo – litera zabíjí, ale Duch dává život.

Tak tolik pro dnešek Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

 

Dopis pátý.

Narození Páně.

Drahá Marie,

dopisy, které Ti píšu, mě začínají znepokojovat. Ve světle Tvého života objevuji nové a nové souvislosti. Uvědomuji si, že cesta, na kterou jsem se s Tebou vydal, nebude lehká.

Ale ani Tvoje cesta do Betléma nebyla lehká. Každým dnem jsi mohla porodit. Kdepak, žádná sanitka, na oslíku ses musela trmácet celé dny.

A když jste už konečně byli v Betlémě, ve městě chleba, pro vás už chleba nezbylo. Nikdo nepospíchal přijmout dva chudé opozdilce. Místo úcty k novému životu zvítězila obava ze ztráty pohodlí. Proč ztrácet čas s rodičkou, když byznys tak kvete.

Vidíš, drahá Marie, a to je i náš problém. Nestává se nám, že bychom přišli pozdě do práce kvůli modlitbě, ale nemodlíme se, protože spěcháme do práce. Usilujeme o pominutelné, zatím co přicházíme o věčné. Stavíme si krásné vily, modernizujeme moderní byty, a Ježíše posíláme narodit se do chléva.

Kdokoliv, kdo by vás byl přijal, by se stal nejbohatším na světě, ale nikdo toho nevyužil. Kolikrát nás už egoizmus a chamtivost připravily o blaho Ježíšovy přítomnosti.

A tak jste šli, kam vás vykázali. Jak Ti bylo? Neotřásla se Tvoje důvěra v Hospodina, když místo zaslouženého povýšení se Ti zase dostalo jen ponížení? Byla jsi víc než královna, protože jsi přivedla na svět Krále králů. Byla jsi víc než prorok, protože k nikomu z lidí se Bůh nepřiblížil tolik, jako k Tobě. Přesto se Tvým královským palácem stal chlév, ve kterém jsi porodila svého i Božího Syna. A rázem se z tohoto obyčejného chléva stala nejslavnější katedrála světa, slavnější než Jeruzalémský chrám. Tam totiž byla Boží sláva, ale v Betlémském chlévě Bůh sám.

Kéž by se chrám našeho těla stále více podobal tomu Betlémskému.

Tak tolik pro dnešek Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

Dopis šestý

Mlčení

Drahá Marie,

když přemýšlím o Tvé pokoře, připadám si jako nafoukaný farizej.

Po tom všem, co jsi prožila s Bohem nejdřív sama a potom spolu s Josefem, po událostech v Betlémě a  Egyptě, vrátila ses pokorně do Nazaretu. Tolik nadpřirozených zážitků, tolik zázraků a Ty zůstáváš klidná. Nemáš zapotřebí dělat z toho senzaci.

To my zase ne. Stačí jen náznak, mlhavý stín, prchavý sen a už z toho děláme nadpřirozené zjevení, jen abychom si zajistili popularitu. Tak se stává, že naše náboženství, místo aby nás k Bohu přibližovalo, nás od Boha vzdaluje, protože nám slouží k ukojení naší samolibosti. Kolik to už bylo všelijakých tzv. zjevení, které přinesly jenom neshody a rozdělení.

Proč Tě lidé tolik touží vidět ve zjeveních, když Tě každý může vidět na stránkách Bible? Promlouváš k nám svými skutky, svými slovy i svým mlčením, vlastně především svým mlčením.

Mlčíš, když Tě lidé nepřijímají ve chvíli, kdy jejich pomoc nejvíc potřebuješ. Mlčíš, když jsi ponížená a jako psanec zahnána až do Egyptu. Mlčíš, když Ti Simeon oznamuje, že Tvoji duši pronikne meč a mlčíš i ve chvíli, kdy se to stane. Pokorně stojíš pod křížem a nebráníš se. Žádný náznak hysterie. Dokonce se ani neptáš „PROČ?“ Jen krutá bolest, která Ti srdce trhá na kousky, Tě klátí až k zemi.

Ještě že je tu Jan. Bere Tě kolem ramen a Ty se na chvíli ztrácíš v jeho náručí, abys do smrti zůstala v jeho srdci. Ten, který byl nejbližším Tvého Syna, je i Tobě nejblíž.

A Ty stále mlčíš. V Evangeliu není zaznamenáno jediné slovo, kterým bys dala najevo co jsi prožívala. Rozumím tomu dobře, že mlčení je ten nejdokonalejší způsob řeči?

Dovol mi tedy, drahá Marie, postát s Tebou pod křížem v hlubokém mlčení a v tichém úžasu. Možná se tak naučím promlouvat k lidem i jinak, než jazykem.

Tak tolik pro dnešek Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

 

Dopis sedmý.

Vzkříšení a epilog.

Drahá Marie,

s duší proniknutou mečem jsi čekala na slavný den vzkříšení. Když nastal, opět se ukázala Tvoje pokora. Nikdo neví, co jste si s Ježíšem řekli, ale všichni víme, že jsi se ani náznakem nesnažila zastínit Jeho slávu.

Jak silná by byla církev po celá staletí, kdyby svým leskem neodváděla pozornost od slávy Kristovy.

Drahá Marie,

tento týden jsem se snažil projít s Tebou cestu Tvého života. Každý den kousek. Vedla jsi mě něžně a pokojně. Promlouvala jsi ke mně svým mlčením tak silně, že to uslyšelo mé srdce. Naučila jsi mě dívat se jinak na Ježíše, na Tebe, na lidí kolem sebe, na zemi, na nebe i na sebe. Pochopil jsem, že láska je mocná i v bezmocnosti a její důkaz není třeba dokazovat. Naučila jsi mě řeči lásky, která nepotřebuje slova. Stojím s Tebou pod křížem a pozvolna se začínám modlit modlitbu odevzdání, ale mé rty zůstávají nehybné. Konečně se modlím srdcem.

Děkuji Ti, drahá Marie, milostiplná, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, náš Pán a Spasitel Ježíš.

Jozef a Maria v jednadvacátém století

Rok co rok k nám zaznívá evangelijní zpráva o narození Ježíše v betlémském chlévě. S hlubokým pohnutím sledujeme cestu Josefa a Marie z Nazaretu do Betléma a nechce se nám věřit, že právě v Betlémě, v pohostinném městě chleba, se pro ně nenašlo místo.

Ale jaké by to bylo, kdyby Josef s Marii hledali místo pro narození Božího Syna dnes, v jednadvacátém století?! A jaké by to bylo, kdyby se to odehrálo u nás.

S trochou fantazie je pojďme společně sledovat.

M.: Josefe, pospěš, ujede nám čtverka.

J.: Jen pomalu Marie, ať se ti něco nestane.

M.: Já vím, ale večer ty tramvaje jezdí jenom občas… No vidíš, a je pryč.

J.: Nevadí, půjdeme pěšky a cestou zkusíme nějaký nocleh.

M.: Myslíš někam do rodiny?

J.: No právě, ve městě je plno křesťanů, snad nás někdo přichýlí.

M.: Ale jak poznáme, kdo je kdo?

J.:  Je to jednoduché. Pozdravíme je křesťanským pozdravem.

M.: Josefe, nebuď bláhový. Ty si myslíš, že se ještě dnes lidé zdraví nějakým       starým archaickým způsobem?

J.: Proč by si potom říkali křesťané, když se křesťanský ani nepozdraví.

M.: To jsem tedy zvědavá.

Šli, až se vymanili z rušného centra.

J.: Podívej se, Marie, co říkáš na tuhle vilku. Vypadá to tu pěkně. Velká zahrada     hezky upravená, za okny lucerničky… Já to zkusím.

Zvuk zvonku vzápětí přeruší zuřivý štěkot psa.

M.: Pojďme pryč Josefe, to je strašné přivítání.

J::  Tak jo, zkusíme to vedle. (.)

Nesměle zazvoní u další vilky. Po chvilce čekání se ode dveří ozve hlas naštvaného pána.

N.: Co je, co jste zač, co chcete?

J.: Chvála Kristu, nezlobte se pane, že obtěžujeme tak pozdě. Já jsem Josef a      tohle je moje žena Marie. Přicházíme z Nazaretu a hledáme nocleh. Moje      žena je navíc těhotná a může každou chvilku porodit.

N.: Jste normální, copak jsem nějaká soukromá porodnice? Proč nejdete do      nemocnice?

J.: Já vím, pane, že je to nezvyklá situace, ale víte, Marie totiž porodí Božího     Syna, Ježíše Krista a tak se nám zdálo, že byste byli rádi, kdyby se to stalo     zrovna u vás. Jste přece křesťan, nebo snad ne?

N.: Tož to se ví, že jsem, ale co to na mě zkoušíte za nesmysly. Co já vím, tak se      Ježíš narodil před dvěma tisíci léty v Betlémě.

M.: Nezlobte se, pane, že jsem tak troufalá, ale vás neučili, že se Ježíš stále rodí       tam, kde mu lidé dají místo?

N.: A jó, teď tomu rozumím! Vy jste taková ta evangelizační buňka z nějakého       hnutí a máte za úkol otravovat slušné lidi nesmyslnými scénkami. S tím na       mně nechoďte. Já jsem spořádaný křesťan, svoje povinnosti si plním a víc       mě nezajímá. Odchod. 

Zařval a zlostně zabouchl branku.

M.: Jaká evangelizační buňka? Jaké scénky.

J.: Já tomu sám nerozumím Marie. Pojď, půjdeme radši do nějakého kostela.

Pomalu se vrací  do centra rušného města.

M.: Podívej, Josefe,  tady je nějaký kostel.

Josef zkouší otevřít dveře, ale ty jsou zamčené.

J.: To je divné.

    Promiňte, nevíte proč je ten kostel zamčený?

Kolemjdoucí:

Jakýpak kostel, to je přece radnice.

M.: To je trapas. Já jsem myslela, že jenom kostely mají věže.

J:. Nevadí, zeptáme se na kostel.

    Promiňte, pane, nevíte, kde je tady kostel?

Kolemjdoucí: 

A jaký? Katolický nebo evangelický.

J: No já myslel nějaký křesťanský.

Kolemjdoucí:

Oba jsou křesťanské. Heleďte se, evangelický je támhle za rohem a katolický na náměstí. To půjdete rovně a na třetí křižovatce zahnete vlevo, pak na druhé křižovatce vpravo a tam to už uvidíte.

J. a M.: Děkujeme, děkujeme.

M.: Josefe, co to je to „katolický nebo evangelický“?

J.: Tak to ti děvenko neřeknu, protože sám to nevím.

     Hele, to je ten evangelický a je otevřený, dokonce tam zpívají.

M.: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“, zašvitoří Marie, celá šťastná.

Jedna z účastnic bohoslužeb je něžně vystrkuje do předsíně a vysvětluje:

Žena:

Dobrý večer, vy jste asi zabloudili. Vy určitě hledáte katolický kostel. My jsme evangelíci, víte! Do katolického musíte zpátky na hlavní, potom doprava, na třetí křižovatce zahnete doleva, pak rovně a tam to už uvidíte. Nashledanou!

Josef s Marii chvíli nechápavě zírají, ale pak jdou hledat ten katolický.

J.: Tady to je, ten je nádherný a taky se tam svítí.

M.: Zase pozdravíme „Pochválen buď Ježíš Kristus?“

J.: Já ti nevím, Marie. Asi bych to už neriskoval.

M.: Takže co, třeba Dobrý večer?

J.: Tak jo.

Vejdou dovnitř a společně pozdraví „Dobrý večer“.

Postarší pán je hned okřikne:

Přeskočilo vám nebo co? Proč tady rušíte? A co tu děláte, když nejste katolíci?

J.: Pane, moje žena je těhotná a hledáme nocleh.

Pán: Nocleh? Tady? Jste normální? Jste bezdomovci nebo co? Běžte si do Armády spásy nebo do nějakého azyláku! A hlavně nerušte!

Ještě dlouho bloudili Josef a Marie ulicemi města, ale u nikoho nenašli pochopení, až na… věřili byste? První naděje jim svitla, když si jich všimli bezdomovci.

Honza: „Co myslíš Pepo, kam nás letos pozvou na štědrý večer. Do Armády spásy anebo do Charity?“

Pepa: „Já si spíš myslím, že do Naděje.“ 

Zdeněk: „Proč by nás nepozvali do Charity, vy magoři?“

Najednou zpozorní.

Honza: Helemese, jdou k nám nějací noví. Znáte je?

Pepa: To budou nějací přespolní. No jen pojďte a nečumte tolik. Jo ták, vy jste tři, a hodně tři. Pojď holka sedni si….

Bezdomovci je nakrmili a hlavně přikryli teplými dekami. Začínalo přituhovat.

A co bylo dál? To si domyslete podle vlastní fantazie.

Jenom jedno se vás chci zeptat. Nebyli letos Josef s Marii také u vás? Nechtěli, aby se také ve vaši rodině, či spíše ve všem srdci narodil Pán Ježíš?

Biblické zamyslenie

„Ty si mi ochrana a záštita, na tvoje slovo sa najviac spolieham.“ (Žalm 119,114)

„Preto sa namáhame a zápasíme, lebo máme nádej v živého Boha, ktorý je spasiteľom všetkých ľudí, najmä veriacich.“ (1.Timoteovi 4,10)

V ťažkých časoch, zvlášť keď sa dostaneme do bezvýchodnej situácii, je Božia pomoc oveľa viacej potrebná, než vtedy, keď nám je dobre a sme šťastní. Veď nie nadarmo sa hovorí, že čím väčší kríž, tým Bohu blíž.

Lenže naozaj máme na Boha spoliehať len vtedy, keď nám je zle? Božie slovo je síce účinný liek, ale je aj náš každodenný chlieb. Podobne ako prijímame v jedle rôzne vitamíny a minerály, bez ktorých by sme ľahko ochoreli, musíme aj Božím slovom žiť na každý deň.

Toľko toho, zvlášť v posledných rokoch, počúvame o zdravej výžive a dokonca sme ochotní si priplatiť, len aby sme predišli chorobám. O nič menej by sme sa mali starať o zdravú duchovnú výživu, aby sme predišli všelijakým stresom a depresiám.

A keď už sa stane, že predsa len nás nejaká „choroba“ skláti, vtedy nezabúdajme na ten najúčinnejší liek, na uzdravujúce Božie slovo.

A ešte niečo: Pán Ježíš by nemal byť pre nás len záchrankou, ktorú voláme keď je už ozaj zle, ale celoživotnou záchranou, pretože v Jeho náručí nám nič zlého nehrozí.

Na začátek něco málo o mně

Především jsem hříšný člověk, omilostněný zástupnou obětí Pána Ježíše, za což jsem nesmírně vděčný. Jinak jsem duchovním Evangelické církve augsburgského vyznání v ČR (pro nezasvěcené luterán) a mám farnost v Brně

Kromě toho působím v Radiu Proglas a TV Noe jako scenárista, redaktor a moderátor. Jsem také předsedou občanského sdružení Slavkovská iniciativa smíření a mým hlavním životním posláním, které jsem přijal snad už v dětství, je budování mostů mezi církvemi, ale také mezi všemi lidmi dobré vůle. Proto jsem také kaplanem Vojenského a špitálního řádu rytířů svatého Lazara Jeruzalémského.

Jsem ročník 1947, ale k mému velkému zklamání ne a ne se cítit jako kmet.

Jsem ženatý, manželka je odbornou učitelkou na Církevní střední zdravotní škole. Máme tři děti a jednu vnučku.

Ahoj, lidi

jsem tu.