Požehnané prázdniny a dovolené.

„Hospodine, ty jsi můj Bůh! Tebe budu vyvyšovat, vzdávat chválu tvému jménu, neboť činíš podivuhodné věci.“ (Izaiáš 25,1)

„Tomu, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.“ (Efezským 3,20-21)

Začínají prázdniny a my se na celé dva měsíce odmlčíme. Neodmlčí se však Duch svatý, který nás neustále vede a nabádá k bdělosti, ostražitosti a také k důvěře v Boží lásku a dobrotu.

Na prázdniny a dovolené si kromě potřebného vybavení vezměme to nejpotřebnější – Bibli, Boží Slovo, Slovo života na každý den. Každý máme svůj způsob duchovní obživy, někdo společný, někdo výhradně soukromý, ať je jakýkoliv, hlavně ať je opravdový. Poznáme to podle toho, že po takovém ztišení jsme ochotní všem všechno odpustit, dokonce i sobě a všechny více milujeme, dokonce i naše nepřátelé.

Nebude-li tedy v našem prázdninovém jídelníčku scházet duchovní potrava, bude naše dovolená vydařená, Bohem požehnaná a my se vrátíme občerstvení nejenom tělesně a duševně, ale také duchovně. 

To vám také přeje a v modlitbě vyprošuje Rev. Jaroslav Kratka.

Pokoj Boží

Pokoj, dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím je. (Izaiáš 57,19)

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (Jan 14,27)

Těžko bychom si dokázali představit celonárodní stávku za právo na pokoj Boží, a přesto je to právě pokoj Boží, který nám nejvíc schází. Jeho absence způsobuje největší napětí nejen mimo církev, ale i v církvi samotné.

Možná si to neuvědomujeme, ale všechny roztržky v práci, v rodině, ale také na jakékoliv úrovni církevních institucí vznikají jenom proto, že problémy nedokážeme  řešit v pokoji. Pán Ježíš také říká: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Matouš 5,9)

To znamená, že pokud svým jednáním způsobujeme nepokoj, nechceme být Boží děti. Můžeme mít alibistických zdůvodnění svého jednání kolik jen chceme, ale výsledek bude stejný – ztráta křesťanské identity, ztráta schopnosti žít jako křesťané.

Skloňme se pokorně před Pánem Ježíšem a řekněme mu v upřímné modlitbě, že stojíme o tento pokoj, že jej chceme také šířit kolem sebe. Jen tak poznáme co znamená: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4,7)

A příště, až přijdeme třeba na bohoslužby a uvidíme tam sedět člověka, který nás evidentně nesnáší, odzbrojíme ho pokojem Božím a jeho nevraživost nám nebude moci ublížit. To ale není všechno, protože pokoj, který mu předáme, vyléčí i jeho zraněné srdce.

Aby sme pre dôležité veci neprišli o najdôležitejšie.

Obráťte sa ku mne, hovorí Pán zástupov, a obrátim sa k vám… ( Zach 1,3)

Hľadajte najprv Božie kráľovstvo a jeho spravodlivosť a všetko ostatné vám bude pridané. (Mt 6,33)

Nemám rád, keď farári strašia svojich poslucháčov, ale čo by sa stalo, keby prišiel Pán Ježiš, povedzme na vizitáciu a spýtal sa nás, čo je pre nás najdôležitejšie, aká by bola naša odpoveď?

Tak rád by som stretol človeka, ktorý by odpovedal, že je to Božie kráľovstvo a jeho spravodlivosť.

Určite sú naše ciele ušľachtilé, staráme sa o svoje zdravie, o svoje vzdelanie, o svoje rodiny, o svoje..., o svoje..., ale nie o Božie. Mnohí dokonca kráľovstvo hľadajú, lenže tiež nie Božie, ale to svoje.

Buďme úprimní a priznajme si, že aj keď s požiadavkami Pána Ježiša súhlasíme, veľmi sa ich nedržíme a keď, tak len do tej miery, do akej nás tlačí verejná mienka nášho okolia. Len keď nás samých postihne nejaká životná skúška, vtedy začíname prehodnocovať naše priority a uvedomujeme si nielen to, čo je dôležité, ale aj to, čo je najdôležitejšie. 

V podstate však Božie kráľovstvo je to, po čom všetci túžime, pretože ako čítame v Božom slove: „Božie kráľovstvo nie je jedlo a nápoj, ale spravodlivosť, pokoj a radosť v Duchu Svätom.“ (R 14,17)

Abychom duchovně neotupěli...

Kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. (Joel 3,5)

V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Skutky 4,12)

Spasení, podobně jako většina křesťanských pojmů, bývá buď nepochopené, nedoceněné nebo dokonce významově vyprázdněné. Kdyby tomu tak nebylo, každé ráno bychom se budili s nevýslovnou radostí.

Jenomže křesťany dnes zaměstnává tisíce jiných starostí a také radostí, v jejichž světle spasení pomalu bledne. Příliš se necháváme strhávat proudem tohoto světa, příliš jsme si zvykli na životní styl konzumní společnosti.

Někdy mi to připomíná chování pasažéra potápějící se lodi, který očividně nepropadl panice a dál si užívá jídla a pití ve své kajutě. Když se ho ptají jestli si náhodou nevšimnul, že se loď potápí, odpoví, že to není jeho loď a bezstarostně pokračuje v hodování.

Proto se modlíme, čteme Bibli, navštěvujeme bohoslužby a přijímáme svátosti, abychom duchovně neotupěli a postupně nezakrněli. Musíme neustále oživovat svého ducha a Duchem se také nechat vést. Mysleme na budoucnost, mysleme na věčnost a podle toho také jednejme. Potom bude pro nás spasení tím nejcennějším, nejvzácnějším a nejdražším a stejně tak ten, který se za naše spasení obětoval na golgotském kříži, náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus. 

Kresťanská mentalita

„Spas svoj ľud a požehnaj svojich dedičov a spravuj ich a dvíhaj ich až naveky.“

(Ž 28,9)

„Ježiš sa zľutoval nad nimi, dotkol sa ich očí a hneď videli a išli za ním.“

(Mt 20,34)

Neustále si musíme uvedomovať ten obrovský posun vo vzťahu k Bohu od toho starozákonného židovského k tomu novozákonnému kresťanskému, pretože hoci podľa mena sme kresťania, svojou mentalitou pripomíname skôr vlažných židov, než horlivých kresťanov.

Starozákonný izraelita, hoci by bol ako úprimný, nemal možnosť pristupovať k Bohu bezprostredne, len prostredníctvom kňaza. My však môžme, samozrejme pokiaľ sme prijali Božiu milosť v Ježišovi a dali sa naplniť Duchom svätým. 

Preto je aj služba kňaza dnes iná – kňaz nám pomáha nadviazať práve tento bezprostredný vzťah s Bohom skrze Pána Ježiša v Duchu svätom.

Aby sme toto nielen pochopili, ale tým aj žili, potrebujeme aby sa aj nad nami Pán Ježíš zľutoval a aby sa dotkol aj nášho duchovného zraku. Len keď prezrieme, môžeme ísť za ním.

Nevyznaný hřích

Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal. (Žalm 32,3-4)

Ježíš řekl ochrnutému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. (Matouš 9,2)

Žalmistův nářek připomíná stav těžce nemocného člověka. Diagnóza této nemoci se jmenuje nevyznaný hřích. Když se to už nedalo vydržet, rozhodl se žalmista k pokání.

Tato nemoc, o které se v medicíně nedočtete, patří mezi ty nejzhoubnější.

Je přirozené, že máme strach z nemoci, ale stejně tak je nepřirozené, když nemáme strach z hříchu.

Včera jsem měl zajímavý telefonát. S jedním přítelem jsme se podivovali nad jednáním našeho společného známého a on nakonec řekl: „Víš, on má oplechované svědomí.“ Jiní lidé zase mají svědomí čisté proto, že jej vůbec nepoužívají.

K relativizaci hříchu přispívá relativizace evangelia a Písma vůbec. Někteří se dokonce snaží slovo hřích vytlačit z křesťanské terminologie a nazývají jej nedokonalostí, omylem, klopýtnutím apod. Jenomže Pán Ježíš neumíral za naše klopýtnutí, ale za naše hříchy.

A právě nevyznané hříchy jsou často příčinou nejrůznějších nemocí. Když Pán Ježíš uzdravuje ochrnutého, říká mu zároveň, že se mu odpouští hříchy.

Kdo zažil pravé pokání a přijal Boží odpuštění, ten ví, co to je Boží pokoj v srdci. Ono totiž neplatí jen „v zdravém těle zdravý duch“, ale tam, kde je duch zdravý, je zdravé i tělo.

Aký je pravý zmysel života?

„Lebo smädného napojil a hladného nakŕmil dobrotami.“ (Žalm 107,9)

„Ale kto sa napije z vody, ktorú mu ja dám, nebude žízniť naveky, ale voda, ktorú mu ja dám, stane sa v ňom prameňom vody prúdiacej k večnému životu.“ (Jan 4,14)

Príbeh Samaritánky zostáva po dvoch tisícročiach stále nedocenený. Nie je to len dojemný príbeh ženy, ktorá hľadala pravú lásku tak dlho, než našla Ježiša, ale je to cesta, jediná cesta, ako nájsť pravý zmysel života.

Dnešný svet až nápadne pripomína dobu pred pádom babylonskej veže.

Určite to stojí za pripomenutie:

„Vtedy bol na celej zemi jeden jazyk a rovnaké slová. Keď sa pohli z východu, našli v krajine Senaár rovinu a osadili sa na nej.

Tu si povedali jeden druhému: "Poďme, narobme tehál a vypáľme ich v ohni!" Tehly im slúžili namiesto kameňa a asfalt namiesto malty.

Potom povedali: "Poďme, postavme si mesto a vežu, ktorej vrchol bude siahať do neba, spravme si tak pomník, aby sme sa neroztratili po celej zemi!"

Tu zostúpil Pán, aby videl mesto a vežu, ktoré stavali ľudia a povedal: "Hľa, sú jedným národom, všetci majú jeden jazyk; toto je začiatok ich činov a veru neodstúpia od ničoho z toho, čo si zaumienili urobiť. Poďme, zostúpme a pomäťme tam ich jazyk, aby nik nerozumel reči druhého!"

A takto ich Pán odtiaľ rozohnal po celej zemi a mesto prestali stavať. Preto ho nazvali Bábelom, lebo tam Pán zmiatol reč celej zeme a Pán ich odtiaľ rozohnal po celej zemi.“ (Gen 11, 1-9)

Dúfam, že nikto nie je tak naivný, aby si myslel, že sa jedná o doslovnú stavbu akejsi veže. Aj tu platí, že litera zabíja a Duch obživuje. Už vtedy sa totiž pokúšali o globalizáciu a zároveň „fušovali Pánu Bohu do remesla“. Dnešná globalizácia a genetické inžinierstvo je len jeden z ďalších pokusov o stavbu novej babylonskej veže a ako to dopadne, môžeme len tušiť...

Všetko sú to len prejavy ľudskej pýchy a vzdoru voči Bohu a čím viacej sa človek vzdiaľuje Bohu, tým menej je šťastný a jeho život nakoniec stráca zmysel.

Samaritánka tiež hľadala zmysel svojho života. Zozačiatku bola presvedčená, že ho nájde v náruči muža. Nenašla. Táto voda neuhasila jej smäd po živote. Našla ho, až keď sa stretla s Ježišom. Vodu života, ktorú jej podal Ježiš, nielen že uhasila jej smäd po živote, ale sama sa stala zdrojom života pre iných.

Tou vodu je samozrejme Duch svätý. Bez Ducha svätého je naše kresťanstvo len akože a život je strašná drina. 

Tělo Kristovo nemá protézy.

„Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Izajáš 59,2)

„Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře!“ (Jakub 4,7-8)

Někdy mám pocit, netvrdím, že je oprávněný, jakoby se z křesťanství vytrácela touha po Boží blízkosti. Ano, organizujeme různé náboženské slavnosti, některé dokonce přenáší rádio i televize, ale nejsem si jistý, že se to koná kvůli Bohu a pro Boha…

Lidé staré smlouvy i prvotní křesťané měli mnoho problémů s morálkou, byli dvojí tváře, jak je nazývá apoštol Jakub, ale zároveň věděli, o co přichází když hřeší – jejich vztah s Bohem byl narušený.

Také my máme problémy s morálkou, také my hřešíme, ale pokud nás neznepokojuje narušení vztahu s Bohem skrze Pána Ježíše v Duchu svatém, tak jsme duchovně mrtví.

Pokud ale jsme součásti těla církve, jehož hlavou je Kristus, prožíváme každou bolest hříchu velmi citelně, protože se obáváme gangrény a posléze amputace, ale pozor, nespoléhejme na protézy, to Tělo Kristovo nesnese!

Jedinou terapii je pokání. „Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám…“

Bože, potrebujem ťa!

Pán je s vami, kým ste vy s ním, a ak ho hľadáte, dá sa vám nájsť. Ale ak ho opustíte, opustí vás. (2.Paralip. 15,2)

Každého, kto mňa vyzná pred ľuďmi; aj ja vyznám pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. Ale toho, kto mňa zaprie pred ľuďmi; aj ja zapriem pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. (Mt 10,33)

Český básnik Viktor Dyk končí svoju báseň „Země mluví“ takto: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Je to síce vyjadrenie vzťahu k rodnej zemi, ale oveľa viacej to platí vo vzťahu k Bohu.

Pre tých, ktorí rozmýšľajú skôr technicky než poeticky iný príklad: To nie kyslík potrebuje nás, ale my potrebujeme kyslík.

Naša závislosť na Bohu nekonečne násobne presahuje našu závislosť na kyslíku. Bez kyslíku zomrie naše telo, ale bez Boha zahynie naša duša i náš duch.

Chráňme si náš vzťah k Bohu skrze Pána Ježiša v Duchu svätom aspoň tak, ako si chránime čistotu vzduchu, ktorý dýchame. Dávajme si pozor na všelijaké jedovaté splodiny dnešnej doby a pri prvom podozrení hroziaceho nebezpečenstva utekajme zavčasu a nečakajme, až to s nami hodí o zem.

Pravdaže sa takýmto spôsobom života staneme nepohodlnými pre naše okolie, ale nebojme sa! Ten, ktorý za nás zomrel, nám pomôže žiť.