Biblické zamyšlení

„Ježíš přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.“ (Efezským 2,17)

V žádném seznamu lékařských diagnóz byste nenašli nemoc, která se jmenuje „deficit Božího pokoje“, a přitom se jedná o nejzávažnější nemoc lidstva.

Nikdy by nevznikly malé či velké, místní či světové konflikty, kdyby jejich aktéři byli naplnění Božím pokojem. Nedocházelo by ani k manželským konfliktům a děti by mohly vyrůstat v harmonických rodinách. Historie by byla chudá na náboženské konflikty, o válkách ani nemluvě.

Pokoj bylo to první, co dal Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání učedníkům. „Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“.  (Lukáš 24,36)  

Vím, že s takovým tématem nemám šanci udělat díru do světa, ale jedno vím: „Je to pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, který střeží a chrání naše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4, 7)

Boží pokoj je ta nejlepší ochrana, pomoc i lék – zatím stále tak málo ceněná.

Biblická úvaha

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Izajáš 9,5  

Bůh vyvýšil Krista nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. Filipským 2,9

Na sklonku minulého století se opět, kromě jiného, začal rozmáhat křesťanský humanismus. Což o to, pořád je aktuální povzdech: „Kdysi byla snaha, aby se všichni lidé stali křesťany, dnes by se mělo razit, aby se všichni křesťané stali lidmi.“

Jedná se o zdůrazňování soucitu, solidarity, tolerance a hlavně ohleduplnosti vůči všem, dokonce i vůči zjevným hříšníků. Slovo hřích se nahrazuje nedokonalost, odlišnost, alternativa apod. Různé liberální směry mají zelenou a být vůči nim kritickým se považuje za nanejvýš nespolečenské, netaktní nebo přímo jako projev radikálního fundamentalismu. (Nehledě k tomu, že právě liberalismus je živnou půdou radikalismu.)

Nesmíme zapomínat, že satan se často obléká do roucha andělského, jen aby dosáhl svého – zastínit a zlehčit oběť Božího beránka.

Kristus to není jenom jméno nad každé jméno, ale je to On sám, který je nade vše.

Žijme tak, abychom ho nezastínili ani náboženským radikalismem, ani moderním liberalismem a modleme se, abychom mu byli stále blíž a náš život aby se tomu jeho stále více podobal.

Biblická úvaha

Hospodin mluvil k Izákovi: V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. (Genesis 26,4)  

Pán se ujal svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky. (Lukáš 1,54-55)

„V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ To říká Hospodin Izákovi, synovi Abraháma, z kterého vzešel národ izraelský. Národ, který měl být: „…královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Exodus 19,6)

Toto se mělo naplnit pod jednou podmínkou: „…budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.“ (Exodus 19,5)

Víme, jak to všechno nakonec dopadlo a jaký krutý dopad měla neposlušnost na celý národ. Z dvanáctí pokolení zbylo jenom jedno a to se zmohlo akorát na to, že ukřižovalo Mesiáše jako nejhoršího zločince.

„Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,10-11)

Bylo by to smutné, kdybychom skončili jenom tímto konstatováním. Naštěstí to evangelium pokračuje: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (Jan 1,12-13)

A když to domyslíme dokonce, zjistíme, že to proroctví jakoby mělo ještě jedno tajemství. Konec konců i Pán Ježíš byl potomkem Izáka a tak každý národ, který s Ježíšem počítá, dojde požehnání. Dokonce každý křesťan je potomkem nejenom Abraháma, jako otce věřících, ale samotného Krista, a proto je také zárukou Božího požehnání - pokud se samozřejmě narodil také z Boha.

(Fundovaný výklad na toto téma najdete ve 3. kap. Evangelia podle Jana.)