Rok co rok k nám zaznívá evangelijní zpráva o narození Ježíše v betlémském chlévě. S hlubokým pohnutím sledujeme cestu Josefa a Marie z Nazaretu do Betléma a nechce se nám věřit, že právě v Betlémě, v pohostinném městě chleba, se pro ně nenašlo místo.
Ale jaké by to bylo, kdyby Josef s Marii hledali místo pro narození Božího Syna dnes, v jednadvacátém století?! A jaké by to bylo, kdyby se to odehrálo u nás.
S trochou fantazie je pojďme společně sledovat.
M.: Josefe, pospěš, ujede nám čtverka.
J.: Jen pomalu Marie, ať se ti něco nestane.
M.: Já vím, ale večer ty tramvaje jezdí jenom občas… No vidíš, a je pryč.
J.: Nevadí, půjdeme pěšky a cestou zkusíme nějaký nocleh.
M.: Myslíš někam do rodiny?
J.: No právě, ve městě je plno křesťanů, snad nás někdo přichýlí.
M.: Ale jak poznáme, kdo je kdo?
J.: Je to jednoduché. Pozdravíme je křesťanským pozdravem.
M.: Josefe, nebuď bláhový. Ty si myslíš, že se ještě dnes lidé zdraví nějakým starým archaickým způsobem?
J.: Proč by si potom říkali křesťané, když se křesťanský ani nepozdraví.
M.: To jsem tedy zvědavá.
Šli, až se vymanili z rušného centra.
J.: Podívej se, Marie, co říkáš na tuhle vilku. Vypadá to tu pěkně. Velká zahrada hezky upravená, za okny lucerničky… Já to zkusím.
Zvuk zvonku vzápětí přeruší zuřivý štěkot psa.
M.: Pojďme pryč Josefe, to je strašné přivítání.
J:: Tak jo, zkusíme to vedle. (.)
Nesměle zazvoní u další vilky. Po chvilce čekání se ode dveří ozve hlas naštvaného pána.
N.: Co je, co jste zač, co chcete?
J.: Chvála Kristu, nezlobte se pane, že obtěžujeme tak pozdě. Já jsem Josef a tohle je moje žena Marie. Přicházíme z Nazaretu a hledáme nocleh. Moje žena je navíc těhotná a může každou chvilku porodit.
N.: Jste normální, copak jsem nějaká soukromá porodnice? Proč nejdete do nemocnice?
J.: Já vím, pane, že je to nezvyklá situace, ale víte, Marie totiž porodí Božího Syna, Ježíše Krista a tak se nám zdálo, že byste byli rádi, kdyby se to stalo zrovna u vás. Jste přece křesťan, nebo snad ne?
N.: Tož to se ví, že jsem, ale co to na mě zkoušíte za nesmysly. Co já vím, tak se Ježíš narodil před dvěma tisíci léty v Betlémě.
M.: Nezlobte se, pane, že jsem tak troufalá, ale vás neučili, že se Ježíš stále rodí tam, kde mu lidé dají místo?
N.: A jó, teď tomu rozumím! Vy jste taková ta evangelizační buňka z nějakého hnutí a máte za úkol otravovat slušné lidi nesmyslnými scénkami. S tím na mně nechoďte. Já jsem spořádaný křesťan, svoje povinnosti si plním a víc mě nezajímá. Odchod.
Zařval a zlostně zabouchl branku.
M.: Jaká evangelizační buňka? Jaké scénky.
J.: Já tomu sám nerozumím Marie. Pojď, půjdeme radši do nějakého kostela.
Pomalu se vrací do centra rušného města.
M.: Podívej, Josefe, tady je nějaký kostel.
Josef zkouší otevřít dveře, ale ty jsou zamčené.
J.: To je divné.
Promiňte, nevíte proč je ten kostel zamčený?
Kolemjdoucí:
Jakýpak kostel, to je přece radnice.
M.: To je trapas. Já jsem myslela, že jenom kostely mají věže.
J:. Nevadí, zeptáme se na kostel.
Promiňte, pane, nevíte, kde je tady kostel?
Kolemjdoucí:
A jaký? Katolický nebo evangelický.
J: No já myslel nějaký křesťanský.
Kolemjdoucí:
Oba jsou křesťanské. Heleďte se, evangelický je támhle za rohem a katolický na náměstí. To půjdete rovně a na třetí křižovatce zahnete vlevo, pak na druhé křižovatce vpravo a tam to už uvidíte.
J. a M.: Děkujeme, děkujeme.
M.: Josefe, co to je to „katolický nebo evangelický“?
J.: Tak to ti děvenko neřeknu, protože sám to nevím.
Hele, to je ten evangelický a je otevřený, dokonce tam zpívají.
M.: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“, zašvitoří Marie, celá šťastná.
Jedna z účastnic bohoslužeb je něžně vystrkuje do předsíně a vysvětluje:
Žena:
Dobrý večer, vy jste asi zabloudili. Vy určitě hledáte katolický kostel. My jsme evangelíci, víte! Do katolického musíte zpátky na hlavní, potom doprava, na třetí křižovatce zahnete doleva, pak rovně a tam to už uvidíte. Nashledanou!
Josef s Marii chvíli nechápavě zírají, ale pak jdou hledat ten katolický.
J.: Tady to je, ten je nádherný a taky se tam svítí.
M.: Zase pozdravíme „Pochválen buď Ježíš Kristus?“
J.: Já ti nevím, Marie. Asi bych to už neriskoval.
M.: Takže co, třeba Dobrý večer?
J.: Tak jo.
Vejdou dovnitř a společně pozdraví „Dobrý večer“.
Postarší pán je hned okřikne:
Přeskočilo vám nebo co? Proč tady rušíte? A co tu děláte, když nejste katolíci?
J.: Pane, moje žena je těhotná a hledáme nocleh.
Pán: Nocleh? Tady? Jste normální? Jste bezdomovci nebo co? Běžte si do Armády spásy nebo do nějakého azyláku! A hlavně nerušte!
Ještě dlouho bloudili Josef a Marie ulicemi města, ale u nikoho nenašli pochopení, až na… věřili byste? První naděje jim svitla, když si jich všimli bezdomovci.
Honza: „Co myslíš Pepo, kam nás letos pozvou na štědrý večer. Do Armády spásy anebo do Charity?“
Pepa: „Já si spíš myslím, že do Naděje.“
Zdeněk: „Proč by nás nepozvali do Charity, vy magoři?“
Najednou zpozorní.
Honza: Helemese, jdou k nám nějací noví. Znáte je?
Pepa: To budou nějací přespolní. No jen pojďte a nečumte tolik. Jo ták, vy jste tři, a hodně tři. Pojď holka sedni si….
Bezdomovci je nakrmili a hlavně přikryli teplými dekami. Začínalo přituhovat.
A co bylo dál? To si domyslete podle vlastní fantazie.
Jenom jedno se vás chci zeptat. Nebyli letos Josef s Marii také u vás? Nechtěli, aby se také ve vaši rodině, či spíše ve všem srdci narodil Pán Ježíš?
Žádné komentáře:
Okomentovat