Zásadní překážky v misijní a evangelizační činnosti
„Kdo sám nehoří, nemůže zapálit jiné.“
(Písemný záznam přednášky na semináři SCMS 16.11.2010 v Brně )
Co evangelizace není.
Nejdřív si musíme uvědomit, co to vlastně je to „zvěstování evangelia“, ale možná začneme od toho, co zvěstování evangelia není.
Většina z nás si ještě pamatuje obrovský boom masových evangelizací po roce 1989. Byly k nám a také do ostatních postkomunistických zemí exportovány především ze Spojených států, ale také ze Švédska a Německa. Přesto, že některým předcházela docela seriozní příprava, zvláště těm, které organizovala asociace Billy Grahama, zanechaly takovou spoušť, ze které jsme se dodnes nevzpamatovali.
Sám jsem se některých zúčastnil a ne vždy s kritickým postojem, ale když si vzpomenu na některý z nich, ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Když jsem se však dostal do zákulisí příprav a seznámil se s některými metodami organizačních týmů, byl jsem přímo zděšen s jak primitivní manipulací pracují.
Co bylo na těchto evangelizacích zavádějící? Především psychický nátlak a jednoduchý schematizmus. Drtivá většina evangelistů slibovala víc, než Pán Ježíš. (Úmyslně vynechám tzv. uzdravující evangelizace, jinak vřele doporučuji jako téma diplomové práce pro psychology. Davová psychóza dokáže mnoho, ale s působením Ducha svatého to nemá nic společného.)
V době, kdy jsem působil na Ukrajině (1992 – 2001), jsem se měl možnost osobně přesvědčit s důsledky těchto evangelizací. Jako příklad uvedu dvě – jedna se konala ve Vinnici (jižní Ukrajina, 380 tis. obyvatel), druhá v Krivom Rogu (východní Ukrajina, 681 tis. obyvatel, snad nejdelší město na světě – 130 km ).
Tu první připravovala již zmíněná asociace Billy Grahama, s jejíž národním prezidentem jsem se přátelil. Připravovali ji půl roku a trvala týden. Večer co večer přicházeli lidé, kteří byli hlavně zvědaví co to ta evangelizace vlastně je. Místní baptistický sbor, který tuto evangelizaci organizoval, neúnavně zval své známé i neznámé a zajišťoval potřebný servis – duchovní i materiální. Po každém závěrečném kázání byla výzva a lidé, kteří se rozhodovali pro Krista, přicházeli dopředu, kde se nad nimi modlili pověření bratři. Nakonec si od každého vzali adresu a pozvali je na zvláštní setkání, na kterém jim měla být věnovaná patřičná péče. Jak říkám, příprava byla seriózní a dotažená do konce. Všech nově obrácených bylo 1100. Jaké zklamání však nastalo, když po půl roce z tohoto množství zbylo osmdesát osob. Nebudu popisovat podrobnosti, ale zarážející bylo, že většina se od onoho „kroku víry“ důrazně distancovala.
Když jsem ve své přednášce v Krivom Rogu na téma „Evangelizace jako proces“, použil tento příklad, vzal mě o přestávce místní pastor do nedalekého parku, za kterým stál sportovní stadion a řekl mi: „Na tomto stadionu se za týden obrátilo sedm tisíc a víš kolik jich zbylo po roce?“ Netuším, odpověděl jsem nesměle. Nevěděl jsem totiž, jestli chce moji přednášku svým důkazem shodit, anebo podpořit. „Osm!“ Jak mohlo zbýt osm tisíc, když jich bylo sedm tisíc? Přiznám se, že jsem ho trochu provokoval. „Ne tisíc, ale lidí! Pouze o osmi lidech víme. Někteří se možná odstěhovali nebo vstoupili do jiné církve, ale u nás (myšleno u baptistů) a u letničních zůstalo jenom těchto osm.“ Pro jistotu jsem se ještě zeptal, jestli od všech měli jména a adresy. Řekl, že ano.
Podobně, s menšími či většími obměnami, to vypadalo všude. Lidé, duchovně vyhladovělí, se vrhali na nabízené duchovní sousta, ale když zjistili, že to nenaplnilo, cítili se podvedení.
Do třetice přece jenom ještě jeden zážitek z Ukrajiny. V Severodoněcku jsem se seznámil s jedním upřímným baptistou, jinak to byl utečenec z Arménska a moc hodný člověk. Byl vybrán do skupiny, řekli bychom, pastoračních asistentů, tam jim říkali „dušpopiečitěľ“ – pečovatel o duše. Na přípravných setkáních je školili, jak mají během oné evangelizace spolupracovat s evangelizačním týmem. Evangelizaci organizovali a financovali samozřejmě lidé ze Spojených států. Když mi popisoval přípravu a potom samotný průběh evangelizace, plakal, ale nebyly to slzy dojetí. Byl zdrcený hlavně z toho, jaké metody používali a kolik to všechno stálo, ale nejvíc ho dorazilo, že tím nejdůležitějším nebyl Ježíš, ale kameramani.
Sám jsem se zúčastnil jedné stadiónové „evangelizace“ v Brně, kterou pořádal australský „evangelista“ Steve Ryder a jeho Reach Out For Christ. Byla založená, jako ostatně většina podobných akcí, na diskotékovém principu. Ty decibely jsem ještě zvládnul, ale když začalo to padání na záda, to už jsem nevydržel. Nevěřím, že Duch svatý mrská lidmi o zem. Jedná se o davovou psychózu, která nemá s pokáním nic společného. Podobné metody používají, resp. doporučují i další hnutí, či náboženská seskupení. Jmenujme alespoň některé z nich:
• Branhamismus
• Pastýřsko - učednické hnutí „Pozdního deště“
• „Druhá vlna Ducha svatého“
• Word Faith Movement" (WFM) „Světové hnutí víry“ a jeho představitelé Ern Baxter, později Kenneth Hagin a další
• DPM (Derek Prince Ministries) u nás hodně šířeno zvláště v dobách totality
• „Síť křesťanských organizací“ Network of Christian Ministries (představitelé Charlese Green, Emanuel Cannistraci, John Gimenez)
• Benny Hinn a Torontské požehnání
• Promise Keepers (Příslib chovatelů) - Muži všech denominací, spojte se!
Ignorace kontinuity.
Všechna podobná hnutí mají jedno společné – odmítají kontinuitu církve.
Z historie křesťanství se můžeme poučit, jaké škody napáchalo přerušení kontinuity s židovstvím. Dodnes jsme se s touto újmou nevypořádali. Podobné újmy působí přerušení kontinuity s původním křesťanstvím. Přes veškerou oprávněnou kritiku církevního zřízení, či samotné hierarchie, nemůžeme stavět na vzdoru. Nemá smysl zakrývat, že mnohá reformační hnutí byla ovlivněná politickou situaci a tudíž jim také poplatná. Už první rozdělení církve na západní a východní v r.1054 hodně napovídá, nemluvě o čtyřicetiletém období papežského schizmatu - dvojpapežství resp. později trojpapežství mezi lety 1378 a 1417.
Napětí v církvi sahá však až do doby apoštolské (viz 1 Korintským 3 kap.), ale všimněte si, jak se je snaží apoštol Pavel moudře sjednotit.
Pravým opakem je postoj Williama Branhama (1909 - 1965). Ve své knize Volba nevěsty píše: “Abyste mohli být oddáni s druhým Adamem, Kristem – Slovem, museli byste se od svého prvního manžela – denominace oddělit tak, že byste jí zemřeli… Jste-li sjednoceni s Kristem a stále ještě oddáni s nějakou denominací, pak jste cizoložníci….”
Rozkoly, rozkoly, rozkoly – to není práce Ducha svatého, ale jedna z nejúčinnějších zbraní satana. Musíme si být vědomi kontinuity nejen Církve Kristovy, ale také Božího lidu ve smyslu slov Písma: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“ (Ř 11,17)
Nemůžeme si najít jiný byť okrasný keř jenom proto, že se nám na stromě církve něco nelíbí. Takto vzniklé skupiny nadšenců si mohou sice užívat výborného společenského klimatu, dokonce mohou mít vysokou morálku (např. Svědci Jehovovi nebo Mormoni), ale život Kristův v nich není.
Záměna postoje.
Dalším neklamným znamením odklonu od původního křesťanství je záměna postoje Bůh – člověk, resp. člověk – Bůh. Jak ve Starém zákoně, tak v Novém zákoně je Bůh jako svrchovaný vládce a člověk před ním stojí s otázkou „Bože, co mám činit, abych vyplnil tvou vůli“. Dokonce Boží Syn Ježíš, Spasitel světa: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal." (Jan 5,30)
„…neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 6,38)
Noví duchovní vůdcové typu Kennetha Hagina a všichni hlasatelé „evangelia prosperity“ přicházejí s pravým opakem. Už to není Bůh, který ode mě vyžaduje splnění své vůle, ale jsem to já, který od Boha vyžaduji splnění mé vůle! Jedná se o zvláštní mutaci pohanokřesťanství a neošamanizmu. Všimněte si, že hlavním motivem těchto hnutí je především zkvalitnění života, ale spíše jeho živočišné stránky, čím se jejich vůdcové ani netají.
Zlehčení Ježíšovy oběti.
Již za života apoštolů vznikaly různá hnutí, která se snažila vychýlit evangelijní důrazy buď vlevo nebo vpravo. Mezi ně také patřilo učení o kříži. Sv. Pavel o tom říká:
„ Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ (1 Korintským 1,22-24)
A aby bylo všem jasno, dodává: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1 Korintským 2,2)
A nyní si všimněte co hlásá nejúspěšnější americký televizní kazatel Robert Schuller.
Jeho sídlem je „Crystal Cathedral“ – tedy křišťálová katedrála v Los Angeles, která je celá ze skla: „Ježíš znal cenu své osoby - úspěch naplňoval jeho sebeúctu. Trpěl na tom kříži, aby posvětil svou sebeúctu. Strpěl kříž, aby uspokojil svou sebeúctu. A ten kříž posvětí vaše ego, vaše vnitřní „já". (Robert Schuller "Living Positively One Day at a Time"1981).
Anebo:
„Domnívám se, že ze všeho co bylo vykonáno a řečeno pod praporem Křesťanství - nic nebylo více destruktivní pro lidskou osobnost, než ten hrubý, primitivní a ošklivě nekřesťanský pokus uvědomit lidi o jejich hříšnosti a ztracené situaci". (R.Schuller v časopisu "Křesťanství Dnes" říjen 1984.)
Aby toho nebylo málo, již dříve zmíněný nejpopulárnější americký evangelista Billy Graham vyděsil seriozní křesťanský svět, když v jedné televizní bohoslužbě právě faráře Roberta Schullera „Hour of Power“ v roce 1997 řekl: „Věřím, že každý, kdo miluje Krista nebo ho zná, ať už si toho je vědom či ne, náleží k tělu Kristovu. A také ti, kteří neznají Ježíšovo jméno, ale přitom ve svých srdcích vědí, že potřebují něco, co ještě nemají, a kteří se pak přiklánějí k tomuto světlu, také ti jsou spasení a přijdou s námi do nebe.“ (Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2642)
Satan se opravdu všemožně snaží když už ne zesměšnit, tak alespoň zlehčit oběť Beránka Božího.
Co je tedy evangelizace?
Evangelizace je proces.
Duchovní reprodukci lépe pochopíme na pozadí reprodukci biologické.
„Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.“ (1 Petrův 1, 23)
Člověk, který přijal Boží Slovo, je počatý stejně, jak tomu je v lůně matky. Tím lůnem je společenství církve. Ne nadarmo se v křesťanství vyskytuje výraz „lůno církve“ nebo „církve jako matka“. V tomto lůně je živeno, zahříváno a chráněno. Živeno ne surovým pokrmem Písma, ale jeho výtažky, zahříváno láskou společenství a chráněno přímluvnými modlitbami
Jsou-li splněné tyto podmínky, dozraje časem k porodu. Není to porod k životu, vždyť dítě žije v prenatálním věku od svého početí. Je to porod k samostatnosti – samozřejmě omezené. Ještě nemůže chodit, nemůže si nachystat jídlo a hlavně se neumí bránit. Dítě po porodu samostatně dýchá, slyší, vidí a vnímá.
V této etapě začínají problémy růsty, kterými se „matka“, tedy církev, nesmí nechat odradit. Začínají problémy s krmením, vylučováním a nemocemi. Možná se to neobejde bez bezesných nocí u sténajícího nemluvněte, ale právě tato fáze je životně důležitá. Než dítě dospěje, chce to hodně trpělivosti a zároveň moudrosti ve výchově.
Nakonec ještě jedna „drobnost“. Manželé, kde je jeden z nich neplodný, nemohou mít spolu děti. Nepošilhávejme po žádném „in vitro“… Život dává jedině Duch svatý.
Žádné komentáře:
Okomentovat