Kresťanská mentalita

„Spas svoj ľud a požehnaj svojich dedičov a spravuj ich a dvíhaj ich až naveky.“

(Ž 28,9)

„Ježiš sa zľutoval nad nimi, dotkol sa ich očí a hneď videli a išli za ním.“

(Mt 20,34)

Neustále si musíme uvedomovať ten obrovský posun vo vzťahu k Bohu od toho starozákonného židovského k tomu novozákonnému kresťanskému, pretože hoci podľa mena sme kresťania, svojou mentalitou pripomíname skôr vlažných židov, než horlivých kresťanov.

Starozákonný izraelita, hoci by bol ako úprimný, nemal možnosť pristupovať k Bohu bezprostredne, len prostredníctvom kňaza. My však môžme, samozrejme pokiaľ sme prijali Božiu milosť v Ježišovi a dali sa naplniť Duchom svätým. 

Preto je aj služba kňaza dnes iná – kňaz nám pomáha nadviazať práve tento bezprostredný vzťah s Bohom skrze Pána Ježiša v Duchu svätom.

Aby sme toto nielen pochopili, ale tým aj žili, potrebujeme aby sa aj nad nami Pán Ježíš zľutoval a aby sa dotkol aj nášho duchovného zraku. Len keď prezrieme, môžeme ísť za ním.

Nevyznaný hřích

Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal. (Žalm 32,3-4)

Ježíš řekl ochrnutému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. (Matouš 9,2)

Žalmistův nářek připomíná stav těžce nemocného člověka. Diagnóza této nemoci se jmenuje nevyznaný hřích. Když se to už nedalo vydržet, rozhodl se žalmista k pokání.

Tato nemoc, o které se v medicíně nedočtete, patří mezi ty nejzhoubnější.

Je přirozené, že máme strach z nemoci, ale stejně tak je nepřirozené, když nemáme strach z hříchu.

Včera jsem měl zajímavý telefonát. S jedním přítelem jsme se podivovali nad jednáním našeho společného známého a on nakonec řekl: „Víš, on má oplechované svědomí.“ Jiní lidé zase mají svědomí čisté proto, že jej vůbec nepoužívají.

K relativizaci hříchu přispívá relativizace evangelia a Písma vůbec. Někteří se dokonce snaží slovo hřích vytlačit z křesťanské terminologie a nazývají jej nedokonalostí, omylem, klopýtnutím apod. Jenomže Pán Ježíš neumíral za naše klopýtnutí, ale za naše hříchy.

A právě nevyznané hříchy jsou často příčinou nejrůznějších nemocí. Když Pán Ježíš uzdravuje ochrnutého, říká mu zároveň, že se mu odpouští hříchy.

Kdo zažil pravé pokání a přijal Boží odpuštění, ten ví, co to je Boží pokoj v srdci. Ono totiž neplatí jen „v zdravém těle zdravý duch“, ale tam, kde je duch zdravý, je zdravé i tělo.

Aký je pravý zmysel života?

„Lebo smädného napojil a hladného nakŕmil dobrotami.“ (Žalm 107,9)

„Ale kto sa napije z vody, ktorú mu ja dám, nebude žízniť naveky, ale voda, ktorú mu ja dám, stane sa v ňom prameňom vody prúdiacej k večnému životu.“ (Jan 4,14)

Príbeh Samaritánky zostáva po dvoch tisícročiach stále nedocenený. Nie je to len dojemný príbeh ženy, ktorá hľadala pravú lásku tak dlho, než našla Ježiša, ale je to cesta, jediná cesta, ako nájsť pravý zmysel života.

Dnešný svet až nápadne pripomína dobu pred pádom babylonskej veže.

Určite to stojí za pripomenutie:

„Vtedy bol na celej zemi jeden jazyk a rovnaké slová. Keď sa pohli z východu, našli v krajine Senaár rovinu a osadili sa na nej.

Tu si povedali jeden druhému: "Poďme, narobme tehál a vypáľme ich v ohni!" Tehly im slúžili namiesto kameňa a asfalt namiesto malty.

Potom povedali: "Poďme, postavme si mesto a vežu, ktorej vrchol bude siahať do neba, spravme si tak pomník, aby sme sa neroztratili po celej zemi!"

Tu zostúpil Pán, aby videl mesto a vežu, ktoré stavali ľudia a povedal: "Hľa, sú jedným národom, všetci majú jeden jazyk; toto je začiatok ich činov a veru neodstúpia od ničoho z toho, čo si zaumienili urobiť. Poďme, zostúpme a pomäťme tam ich jazyk, aby nik nerozumel reči druhého!"

A takto ich Pán odtiaľ rozohnal po celej zemi a mesto prestali stavať. Preto ho nazvali Bábelom, lebo tam Pán zmiatol reč celej zeme a Pán ich odtiaľ rozohnal po celej zemi.“ (Gen 11, 1-9)

Dúfam, že nikto nie je tak naivný, aby si myslel, že sa jedná o doslovnú stavbu akejsi veže. Aj tu platí, že litera zabíja a Duch obživuje. Už vtedy sa totiž pokúšali o globalizáciu a zároveň „fušovali Pánu Bohu do remesla“. Dnešná globalizácia a genetické inžinierstvo je len jeden z ďalších pokusov o stavbu novej babylonskej veže a ako to dopadne, môžeme len tušiť...

Všetko sú to len prejavy ľudskej pýchy a vzdoru voči Bohu a čím viacej sa človek vzdiaľuje Bohu, tým menej je šťastný a jeho život nakoniec stráca zmysel.

Samaritánka tiež hľadala zmysel svojho života. Zozačiatku bola presvedčená, že ho nájde v náruči muža. Nenašla. Táto voda neuhasila jej smäd po živote. Našla ho, až keď sa stretla s Ježišom. Vodu života, ktorú jej podal Ježiš, nielen že uhasila jej smäd po živote, ale sama sa stala zdrojom života pre iných.

Tou vodu je samozrejme Duch svätý. Bez Ducha svätého je naše kresťanstvo len akože a život je strašná drina. 

Tělo Kristovo nemá protézy.

„Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Izajáš 59,2)

„Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře!“ (Jakub 4,7-8)

Někdy mám pocit, netvrdím, že je oprávněný, jakoby se z křesťanství vytrácela touha po Boží blízkosti. Ano, organizujeme různé náboženské slavnosti, některé dokonce přenáší rádio i televize, ale nejsem si jistý, že se to koná kvůli Bohu a pro Boha…

Lidé staré smlouvy i prvotní křesťané měli mnoho problémů s morálkou, byli dvojí tváře, jak je nazývá apoštol Jakub, ale zároveň věděli, o co přichází když hřeší – jejich vztah s Bohem byl narušený.

Také my máme problémy s morálkou, také my hřešíme, ale pokud nás neznepokojuje narušení vztahu s Bohem skrze Pána Ježíše v Duchu svatém, tak jsme duchovně mrtví.

Pokud ale jsme součásti těla církve, jehož hlavou je Kristus, prožíváme každou bolest hříchu velmi citelně, protože se obáváme gangrény a posléze amputace, ale pozor, nespoléhejme na protézy, to Tělo Kristovo nesnese!

Jedinou terapii je pokání. „Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám…“

Bože, potrebujem ťa!

Pán je s vami, kým ste vy s ním, a ak ho hľadáte, dá sa vám nájsť. Ale ak ho opustíte, opustí vás. (2.Paralip. 15,2)

Každého, kto mňa vyzná pred ľuďmi; aj ja vyznám pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. Ale toho, kto mňa zaprie pred ľuďmi; aj ja zapriem pred svojím Otcom, ktorý je na nebesiach. (Mt 10,33)

Český básnik Viktor Dyk končí svoju báseň „Země mluví“ takto: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Je to síce vyjadrenie vzťahu k rodnej zemi, ale oveľa viacej to platí vo vzťahu k Bohu.

Pre tých, ktorí rozmýšľajú skôr technicky než poeticky iný príklad: To nie kyslík potrebuje nás, ale my potrebujeme kyslík.

Naša závislosť na Bohu nekonečne násobne presahuje našu závislosť na kyslíku. Bez kyslíku zomrie naše telo, ale bez Boha zahynie naša duša i náš duch.

Chráňme si náš vzťah k Bohu skrze Pána Ježiša v Duchu svätom aspoň tak, ako si chránime čistotu vzduchu, ktorý dýchame. Dávajme si pozor na všelijaké jedovaté splodiny dnešnej doby a pri prvom podozrení hroziaceho nebezpečenstva utekajme zavčasu a nečakajme, až to s nami hodí o zem.

Pravdaže sa takýmto spôsobom života staneme nepohodlnými pre naše okolie, ale nebojme sa! Ten, ktorý za nás zomrel, nám pomôže žiť. 

Děti světla

„…ak som padol, vstanem, ak sedím vo tme, Pán je mojím svetlom.“ (Micheáš 7,8)

My však, čo patríme dňu, buďme triezvi a oblečme si pancier viery a lásky a prilbu nádeje na spásu. (1.Tesalonickým 5,8)

Keď je cirkev prenasledovaná, nie je ťažké rozoznať jej verné deti, teda tých, ktorí patria dňu. (Viď tiež Efezským 5,9)  

Keď sa však teší slobode, alebo ešte horšie, keď začne vládnuť, je dosť ťažko rozoznať kto v takej cirkvi patrí k deťom svetla a kto k deťom tmy.

Dnes cirkev nie je viditeľne prenasledovaná, nikto nemusí do vezenia pre svoju vieru v Ježiša Krista, ale je až príliš závislá na svetskej moci.

Ako dôkaz jeden príklad. Keby svetská moc zatracovala homosexualizmus, nikto by sa neodvážil obhajovať ho, ale pretože svetská moc rozhodla o jeho vyňatí zo zoznamu sexuálnych úchyliek, nikto sa neodváži otvorene ju nazvať úchylkou a homosexuálne chovanie hriechom. Naopak! Niektoré cirkvi homosexuálne páry sobášia.

Ako máme v tomto nerovnom boji obstáť?  Dnešná rada je viac ako nad zlato: „...buďme triezvi a oblečme si pancier viery a lásky a prilbu nádeje na spásu.“ (1.Tesalonickým 5,8) 

Tradice

„Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ (Matouš 15, 8)  

Dobrá tradice je dobrá věc, ale mrtvá tradice, tradice jenom pro tradici, je nejenom zbytečná, ale také zavádějící.

Nejkrásnější tradici je bezesporu liturgie. Některé církve si jí úzkostlivě střeží a díky tomu zachovávají kontinuitu všeobecné církve. Jiné se snaží jít s dobou a občas ji aktualizují. Různá křesťanská společenství, která nenavazují na žádnou církev, nahrazují liturgii moderovanými bohoslužbami, některé z toho dokonce dělají takovou šou, že člověk žasne.

Kdysi jsem na Valašsku slyšel historku, která nám může ledacos napovědět. Mladí manželé prožívají svoji první společnou neděli. Vrátí se z kostela a manželka začíná chystat slavnostní oběd. Když slavnostní, tak to musí být kachna. Mužíček jí obletuje a zároveň pozoruje, jak jí to jde hezky od ruky. Když už očištěnou kachnu dávala na pekáč, udělala nepochopitelnou věc. Vzala nůž, kousek zadní části uřezala, položila jej vedle zbytku kachny a teprve potom vložila pekáč do trouby. Manžel celý vyjevený se jí ptá, proč to dělá. „Já nevím proč se to dělá, ale tak to dělala moje mamienka.“

Když odpoledne šli navštívit rodiče manželky, manžel využil první vhodnou příležitost, aby se zeptal, proč takový hloupý zvyk – ukrojit kousek kachny, když by se mohla péct celá. „To já nevím, ale naše starka to tak dělaly celý život.“ Odpověděla novopečená tchýně.

Chlapovi to nedalo a ještě týž den tajně navštívil babičku, aby se dozvěděl tajemství tohoto nezvyklého obřadu. Byl přesvědčený, že jsou v tom nějaké čáry. Odpověď babičky mu vyrazila dech: „Synku, tož pekáč byl malý a celá kachna by sa mi doňho nevlezla.“

Neručím za pravdivost této historky, ale ručím za to, že zbožnost mnohých lidí je jí více než podobná. I ta nejúchvatnější bohoslužba může být pouhou mrtvou tradici, pokud naše srdce nepatří Bohu.