Duch svatý v našem životě

„Vložil jsem na svého služebníka svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.“ (Izaiáš 42,1)

„Přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové.“ (Skutky 1,8 K)

Po vyhnáním z ráje, což samozřejmě neznamená vyhnání z nějakého ovocného sadu, ale propad do třírozměrné dimenze, ztratil člověk možnost komunikovat s Bohem přímo. Jediný způsob, jak můžeme navázat s Bohem kontakt je prostřednictvím našeho ducha – skrze Pána Ježíše v Duchu svatém.

Jeden z klíčových veršů Bible, z nepochopitelných důvodů většinou přehlížený, říká: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8,16)

Duševní křesťanství vede na scestí, protože potřebuje stále silnější citové zážitky, aby bylo atraktivní. Naše duše sice touží po Bohu, ale uspokojení dosáhne teprve když se náš duch spojí s Duchem svatým. A ještě jiný pohled. Zkoušeli jste někdy jezdit autem bez motoru a bez volantu? Anebo řídit se zavřenýma očima? Mluvím o nemožném, o věcech, které se prostě nedají dělat.  Přesto se o něco podobného pokoušíme, když se snažíme žít křesťanský život bez Ducha svatého.

Když Ježíš varoval své učedníky krátce předtím než vystoupil na nebesa, neříkal jim to jakoby jim nabízel jednu z možností, ale jako nezbytnou podmínku další existence. Dokud na ně nesestoupil Duch svatý, nezačali kázat evangelium. Představte si, jak by to zpackali, kdyby to zkoušeli po svém.Proč museli učedníci čekat pochopíme, když se podíváme na všechno, co pro nás Duch svatý dělá:

·                    dává nám život (J6:63, 2K 3:6)

·                    uvádí nás do veškeré pravdy (J16:13)

·                    pomáhá nám v naší slabosti (Ř 8:26)

·                    nese ovoce v našich životech (Ga 5:22–23)

A ještě mnohem víc!

Je to jeden z největších omylů křesťanů vůbec, že jsme si rozdělili život na dvě části – na část zbožnou a část „normální“, která je spíše nenormální, protože je bezbožná. Pán Ježíš to přece říká tak jasně: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Mt 6,24)   „Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.“ (Lk 6,44) A apoštol Jakub k tomu dodává: „Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.“ (Jk 3,12) 

Sloužit Bohu bez Ducha svatého je opravdu jen pokus o nemožné.  Mnoho lidí touží po nadpřirozených projevech Ducha svatého, ale ten největší zázrak v našem životě je ujištění, že jsme Boží děti.

Tajomstvo viery

Poďte sem a počúvajte, všetci ctitelia Boží, vyrozprávam vám, aké veľké veci mi urobil. (Žalm 66,16)

Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus. Ale život, ktorý teraz žijem v tele, žijem vo viere v Božieho Syna, ktorý ma miluje a vydal seba samého za mňa. (Galatským 2,20)

„Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus.“ Toto vyznanie mohla po prvý krát vysloviť Panna Mária. Viem, že v niektorých protestantských cirkvách je Panna Mária tabu, ale to je veľká chyba. To neznamená, že keď z nej niektorí katolíci robia bohyňu, že my ju máme ignorovať. Jeden extrém ako druhý.

Ako sa to vlastne stalo, že v Márii žil Kristus? Jednoducho. Počala z Ducha svätého. Duch Svätý na ňu zostúpil a moc Najvyššieho ju zatienila. (Lk 1,35) Keď k tomu dodáme ešte svedectvo Janovo: „A Slovo sa stalo telom a prebývalo medzi nami,“ (J 1, 14) vyvstane pred nami obraz ženy, ktorá žila Božím slovom, tým Slovom, ktoré bolo na počiatku, teda Kristom.

V podstate je to veľmi jednoduché. Keď budeme aj my žiť Božím slovom a budeme tak úprimní ako Panna Mária, bude môcť aj v nás Duch svätý toto slovo oživiť a ono sa naozaj v nás stane Kristom, teda Slovom živým a večným.

Toto Slovo nás prirodzene privedie ku spojeniu, ktoré vtedy Mária ešte nepoznala – k Večery Pánovej, k Eucharistii.

„Ja som živý chlieb, ktorý zostúpil z neba. Kto bude jesť z tohoto chleba, bude žiť naveky. A chlieb, ktorý ja dám, je moje telo za život sveta.“

Židia sa hádali medzi sebou a hovorili: „Ako nám tento môže dať jesť svoje telo?!“

Ježiš im povedal: „Veru, veru, hovorím vám: Ak nebudete jesť telo Syna človeka a piť jeho krv, nebudete mať v sebe život.

Kto je moje telo a pije moju krv, má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň. Lebo moje telo je pravý pokrm a moja krv je pravý nápoj. Kto je moje telo a pije moju krv, ostáva vo mne a ja v ňom.“ (Jan 6,51-62)

Na záver jedna otázka: Patríš medzi tých, ktorí podobne ako tedajší židia spochybňujú Ježišove slová, aby ho nakoniec opustili, alebo naopak Ježišovi dôveruješ a bytostne sa s ním spájaš?

Čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. (Amos 8,11-12)

Dávejte tedy pozor, jak slyšíte. (Lukáš 8,18)

Po čem hladoví a žízní naše společnost? Určitě to není hlad po Božím Slově. Zvláště v těchto dnech je to hlad po hokeji a s blížícím se vyvrcholením mistrovství světa tento hlad zesiluje – alespoň na české straně. Budeme mistři světa?

Ne, nechci moralizovat a srovnávat naši společnost třeba s tou římskou, která na to dojela, ale přece jenom se určité srovnání nabízí. (Stačí si všimnout, kolik peněz se točí ve sportu…)

Musíme si také sebekriticky přiznat, že se stále více stírá rozdíl mezi životním stylem křesťanů a lidmi „tohoto světa“. Kvalita života – možná pod tlakem západního vlivu, je stále více hodnocena měřítky materiálními, než duchovními.

Proroctví proroka Amose je v tomto kontextu více, než alarmující. Říká se, že čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Doba, kdy si lidé, hladovějící po Božím Slově, ručně přepisovali Bibli a to často pod hrozbou vězení, jsou ty tam. Dnes už nemusíme ani my Bible pašovat. Většinou leží ladem buď v knihkupectví nebo pěkně založené v knihovnách. Hlad po Božím Slově ustal.

Na místě je otázka: Čím živíme svou duši? Pokud to není především Boží Slovo, nedivme se, že je stále více lidí, závislých na psychofarmakách. Když jsem se nedávno ptal jednoho křesťana jak se má, odpověděl mi, že díky Bohu a antidepresivům, dobře.

Dávejme si tedy dobrý pozor, co a hlavně koho posloucháme, které rady si bereme k srdci, aby jednou nebylo i pro nás pozdě.

Na kříži umíral člověk i Bůh

Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ (Matouš 27,37)

Možná se právě o Velkém pátku i vy budete dívat na nějaké to umělecké zpracování pašijí. Možná i vám skane slza při pohledu na týrání a posléze umučení Bohočlověka Ježíše. A právě takový pohled na oběť Božího beránka je zavádějící. Umělci nám nabízí pouze smrt člověka, ale nikdo nedokáže vyjádřit smrt Boha. Já vím, že pojem „smrt Boha“ zní provokačně, ale pokud nejsme stoupenci arianismu, tedy pokud nepopíráme božství Ježíše Krista, musíme si uvědomit, že na golgotském kříži Ježíš umíral nejenom jako člověk, ale také jako Bůh. Jak? To nevíme a nikdy to nepochopíme. Je to veliké tajemství – tajemství víry.

Nenechme si srdcervoucími scénami zploštit oběť Pána Ježíše do lidských představ, byť by to byly představy věhlasných umělců. Teprve ten druhý, duchovní pohled na Ježíšovou smrt nám umožní alespoň částečně pochopit co znamenají slova evangelia: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)  

Sme ešte vôbec kresťania?

Štvrtok 14. marca 2011

Nebudeš šíriť nepravdivú povesť! Nepodáš svoju ruku tomu, kto je v nepráve, aby si krivo nesvedčil! (Exodus 23,1)

Z vašich úst nech nevyjde nijaké zlé slovo, ale iba dobré, na potrebné budovanie, aby prinášalo milosť tým, čo počúvajú. (Efezským 4,29)

Keby pokrivilo každého, kto čo len raz krivo svedčil proti svojmu blížnemu, neviem, či by niekto zostal rovný. A to sme ešte stále v dobe Starej zmluvy, teda v dobe, keď musel byť starý Adam spútaný reťazou zákona, ale čo teraz, keď nám bol daný Duch svätý, ktorý v nás má roznecovať Božiu lásku v zmysle nového prikázania: „Nové prikázanie vám dávam, aby ste sa milovali navzájom; tak, ako som ja miloval vás, i vy sa milujte navzájom.“ (Ján 13,34) ?

Nestačí sa alibisticky schovávať za viacej či menej pravdivé argumenty, ktorými tak často obhajujeme svoje jednanie.

To, čo ma najviac trápi, je skutočnosť, že sa stále viacej stiera rozdiel medzi jednaním v cirkvi a mimo cirkev. Čím viac sa cirkev stáva organizáciou, tým menej je živým organizmom – telom Ježiša Krista. Ako keby nám nestačilo poučenie z histórie, že vždy, keď sa začala cirkev pripodobňovať tomuto svetu, stala svetskou.

Čo keby sme sa začali navzájom povzbudzovať k jednaniu, ktoré nám ponúka citovaný biblický verš? „Z vašich úst nech nevyjde nijaké zlé slovo, ale iba dobré, na potrebné budovanie, aby prinášalo milosť tým, čo počúvajú.“ (Efezským 4,29)

Hnev je zlý radca

Prestaň sa hnevať a zanechaj zlosť, nerozčuľuj sa, to vedie len k zlému. (Žalm 37,8)

Vedzte, bratia moji milovaní: každý človek má byť rýchly, keď treba počúvať, ale pomalý do reči a pomalý do hnevu. (Jakub 1,19)

Každý má potrebu vyjadriť sa. Niekto používa silu argumentov, iný silu bez argumentov. Hádky nevznikajú kvôli rozdielnym názorom, ale kvôli zatemneniu mysle. Čím? Predsa hnevom. Rozhnevaný človek omnoho viacej hovorí, než počúva, a pritom nám Boh dal dvoje uši a len jeden jazyk.

Hnev je veľmi zlý radca a naozaj pochádza od Zlého. Pravda, aj zákernosť, hoci na prvý pohľad nevyzerá tak nebezpečne, tiež pochádza od Zlého a má možno ešte tragickejšie následky.

Ako sa teda brániť, aby sme sa nestali ani obeťou, ani pôvodcom hnevu? Božie Slovo nám radí viacej počúvať než hovoriť. To však neplatí len vo vzťahu k ľuďom, ale aj vo vzťahu k Bohu.

„Kto má uši, nech počúva, čo Duch hovorí...“ (Zj. 2, 7)

Ne každý, kdo mi říká "Pane, Pane"...

„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´

A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Matouš 7, 21-23)  

Před nebeskou bránou čekají tři lidé - kazatel, evangelista a taková obyčejná babička.

Přijde k nim čtvrtý a ptá se jich:
"Na co tady čekáte?"
"Až nás pustí dovnitř," odpoví kazatel.
"A proč si myslíš, že bys měl jít do nebe?"

„To je snad jasné, ne? Celý život jsem kázal Boží slovo. Víš kolik lidí jsem pokřtil?
"A znáš Ježíše?"

"No jak bych ho neznal, já můžu evangelium citovat zpaměti."
Pak se obrátil k evangelistovi:
"Proč ty si myslíš, že bys měl jít do nebe?"
"Procestoval jsem mnoho zemí a všude jsem zvěstoval evangelium. Na mých evangelizacích uvěřilo tisíce lidí. A nejen to, já jsem je také uzdravoval a některé jsem vzkřísil z mrtvých.“

"A znáš Ježíše?"
"Bodejť bych ho neznal, vždyť v jeho jménu jsem vyháněl démony.“
Nakonec přistoupil k babičce a také jí se zeptal proč si myslí, že by měla jí do nebe.
"Já ani pořádně nevím proč. Vůbec se nemůžu srovnávat s těma dvěma. Žila jsem jak se dalo.“
"A znáš Ježíše?"

Babička se vlídně usmála a řekla:  "Jakpak bych tě neznala, Pane Ježíši."

Nevím, jak to doopravdy vypadá před onou pomyslnou nebeskou bránou, ale tohle moderní podobenství nám chce povědět něco moc důležitého.

Nestačí, když o Bohu víme, a je to úplně jedno jestli málo nebo hodně.

Boha, který se nám sám dal poznat v Pánu Ježíši, musíme znát osobně.

Hra na křesťany brzy omrzí nás i naše okolí. Být křesťanem neznamená mít v pořádku křestní list, ale žít jako Kristus.