Čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. (Amos 8,11-12)

Dávejte tedy pozor, jak slyšíte. (Lukáš 8,18)

Po čem hladoví a žízní naše společnost? Určitě to není hlad po Božím Slově. Zvláště v těchto dnech je to hlad po hokeji a s blížícím se vyvrcholením mistrovství světa tento hlad zesiluje – alespoň na české straně. Budeme mistři světa?

Ne, nechci moralizovat a srovnávat naši společnost třeba s tou římskou, která na to dojela, ale přece jenom se určité srovnání nabízí. (Stačí si všimnout, kolik peněz se točí ve sportu…)

Musíme si také sebekriticky přiznat, že se stále více stírá rozdíl mezi životním stylem křesťanů a lidmi „tohoto světa“. Kvalita života – možná pod tlakem západního vlivu, je stále více hodnocena měřítky materiálními, než duchovními.

Proroctví proroka Amose je v tomto kontextu více, než alarmující. Říká se, že čeho si nevážíme, to nám bude vzato.

Doba, kdy si lidé, hladovějící po Božím Slově, ručně přepisovali Bibli a to často pod hrozbou vězení, jsou ty tam. Dnes už nemusíme ani my Bible pašovat. Většinou leží ladem buď v knihkupectví nebo pěkně založené v knihovnách. Hlad po Božím Slově ustal.

Na místě je otázka: Čím živíme svou duši? Pokud to není především Boží Slovo, nedivme se, že je stále více lidí, závislých na psychofarmakách. Když jsem se nedávno ptal jednoho křesťana jak se má, odpověděl mi, že díky Bohu a antidepresivům, dobře.

Dávejme si tedy dobrý pozor, co a hlavně koho posloucháme, které rady si bereme k srdci, aby jednou nebylo i pro nás pozdě.

Na kříži umíral člověk i Bůh

Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ (Matouš 27,37)

Možná se právě o Velkém pátku i vy budete dívat na nějaké to umělecké zpracování pašijí. Možná i vám skane slza při pohledu na týrání a posléze umučení Bohočlověka Ježíše. A právě takový pohled na oběť Božího beránka je zavádějící. Umělci nám nabízí pouze smrt člověka, ale nikdo nedokáže vyjádřit smrt Boha. Já vím, že pojem „smrt Boha“ zní provokačně, ale pokud nejsme stoupenci arianismu, tedy pokud nepopíráme božství Ježíše Krista, musíme si uvědomit, že na golgotském kříži Ježíš umíral nejenom jako člověk, ale také jako Bůh. Jak? To nevíme a nikdy to nepochopíme. Je to veliké tajemství – tajemství víry.

Nenechme si srdcervoucími scénami zploštit oběť Pána Ježíše do lidských představ, byť by to byly představy věhlasných umělců. Teprve ten druhý, duchovní pohled na Ježíšovou smrt nám umožní alespoň částečně pochopit co znamenají slova evangelia: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)  

Sme ešte vôbec kresťania?

Štvrtok 14. marca 2011

Nebudeš šíriť nepravdivú povesť! Nepodáš svoju ruku tomu, kto je v nepráve, aby si krivo nesvedčil! (Exodus 23,1)

Z vašich úst nech nevyjde nijaké zlé slovo, ale iba dobré, na potrebné budovanie, aby prinášalo milosť tým, čo počúvajú. (Efezským 4,29)

Keby pokrivilo každého, kto čo len raz krivo svedčil proti svojmu blížnemu, neviem, či by niekto zostal rovný. A to sme ešte stále v dobe Starej zmluvy, teda v dobe, keď musel byť starý Adam spútaný reťazou zákona, ale čo teraz, keď nám bol daný Duch svätý, ktorý v nás má roznecovať Božiu lásku v zmysle nového prikázania: „Nové prikázanie vám dávam, aby ste sa milovali navzájom; tak, ako som ja miloval vás, i vy sa milujte navzájom.“ (Ján 13,34) ?

Nestačí sa alibisticky schovávať za viacej či menej pravdivé argumenty, ktorými tak často obhajujeme svoje jednanie.

To, čo ma najviac trápi, je skutočnosť, že sa stále viacej stiera rozdiel medzi jednaním v cirkvi a mimo cirkev. Čím viac sa cirkev stáva organizáciou, tým menej je živým organizmom – telom Ježiša Krista. Ako keby nám nestačilo poučenie z histórie, že vždy, keď sa začala cirkev pripodobňovať tomuto svetu, stala svetskou.

Čo keby sme sa začali navzájom povzbudzovať k jednaniu, ktoré nám ponúka citovaný biblický verš? „Z vašich úst nech nevyjde nijaké zlé slovo, ale iba dobré, na potrebné budovanie, aby prinášalo milosť tým, čo počúvajú.“ (Efezským 4,29)

Hnev je zlý radca

Prestaň sa hnevať a zanechaj zlosť, nerozčuľuj sa, to vedie len k zlému. (Žalm 37,8)

Vedzte, bratia moji milovaní: každý človek má byť rýchly, keď treba počúvať, ale pomalý do reči a pomalý do hnevu. (Jakub 1,19)

Každý má potrebu vyjadriť sa. Niekto používa silu argumentov, iný silu bez argumentov. Hádky nevznikajú kvôli rozdielnym názorom, ale kvôli zatemneniu mysle. Čím? Predsa hnevom. Rozhnevaný človek omnoho viacej hovorí, než počúva, a pritom nám Boh dal dvoje uši a len jeden jazyk.

Hnev je veľmi zlý radca a naozaj pochádza od Zlého. Pravda, aj zákernosť, hoci na prvý pohľad nevyzerá tak nebezpečne, tiež pochádza od Zlého a má možno ešte tragickejšie následky.

Ako sa teda brániť, aby sme sa nestali ani obeťou, ani pôvodcom hnevu? Božie Slovo nám radí viacej počúvať než hovoriť. To však neplatí len vo vzťahu k ľuďom, ale aj vo vzťahu k Bohu.

„Kto má uši, nech počúva, čo Duch hovorí...“ (Zj. 2, 7)

Ne každý, kdo mi říká "Pane, Pane"...

„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´

A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Matouš 7, 21-23)  

Před nebeskou bránou čekají tři lidé - kazatel, evangelista a taková obyčejná babička.

Přijde k nim čtvrtý a ptá se jich:
"Na co tady čekáte?"
"Až nás pustí dovnitř," odpoví kazatel.
"A proč si myslíš, že bys měl jít do nebe?"

„To je snad jasné, ne? Celý život jsem kázal Boží slovo. Víš kolik lidí jsem pokřtil?
"A znáš Ježíše?"

"No jak bych ho neznal, já můžu evangelium citovat zpaměti."
Pak se obrátil k evangelistovi:
"Proč ty si myslíš, že bys měl jít do nebe?"
"Procestoval jsem mnoho zemí a všude jsem zvěstoval evangelium. Na mých evangelizacích uvěřilo tisíce lidí. A nejen to, já jsem je také uzdravoval a některé jsem vzkřísil z mrtvých.“

"A znáš Ježíše?"
"Bodejť bych ho neznal, vždyť v jeho jménu jsem vyháněl démony.“
Nakonec přistoupil k babičce a také jí se zeptal proč si myslí, že by měla jí do nebe.
"Já ani pořádně nevím proč. Vůbec se nemůžu srovnávat s těma dvěma. Žila jsem jak se dalo.“
"A znáš Ježíše?"

Babička se vlídně usmála a řekla:  "Jakpak bych tě neznala, Pane Ježíši."

Nevím, jak to doopravdy vypadá před onou pomyslnou nebeskou bránou, ale tohle moderní podobenství nám chce povědět něco moc důležitého.

Nestačí, když o Bohu víme, a je to úplně jedno jestli málo nebo hodně.

Boha, který se nám sám dal poznat v Pánu Ježíši, musíme znát osobně.

Hra na křesťany brzy omrzí nás i naše okolí. Být křesťanem neznamená mít v pořádku křestní list, ale žít jako Kristus.

Biblická úvaha

„Ja však budem oslavovať tvoju moc a z tvojho milosrdenstva sa tešiť od rána, lebo ty si sa mi stal oporou a útočišťom v deň môjho súženia.“ (Žalm 59,17)

„Včasráno, hneď na úsvite, vstal a vyšiel von. Utiahol sa na pusté miesto a tam sa modlil.“ (Marek 1,35)

Bolo by zaujímavé pozorovať, ako kto vstáva. Vieme, ako vstávajú naši najbližší, ale možno by sme boli prekvapení, keby sme videli vstávať všelijaké celebrity, o ktorých máme vysokú mienku... Každý máme svoj vlastný rituál, otázkou však zostáva, či jeho súčasťou je aj modlitba a Božie slovo.

Možno ste si práve pohladili svoje ego, pretože práve vy patríte k tým, ktorí si túto povinnosť poctivo plnia, lenže nie je modlitba ako modlitba a nie je rozjímanie ako rozjímanie.

V podvedomí každej ľudskej bytosti sa skrýva potreba Boha, hoci ho mnohí nahradzujú všelijakými bôžikmi. Aj nám sa môže stať, že sa k Pánu Bohu obraciame spôsobom, ktorý je skôr pohanský než kresťanský. Žobrať v modlitbe o zdravie, požehnanie pri práci, zdravie a šťastie pre seba a svojich blízkych, je to isté, čo robia pohania.  „Ja však budem oslavovať tvoju moc a z tvojho milosrdenstva sa tešiť od rána, lebo ty si sa mi stal oporou a útočišťom v deň môjho súženia.“ (Žalm 59,17)

Kto sa narodil „z vody a z Ducha“, ten žije v tak hlbokej dôvere v Božie vedenie, že nestačí ďakovať, pretože má toľko dôvodov k vďačnosti. 

Biblické zamyšlení

„Ježíš přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.“ (Efezským 2,17)

V žádném seznamu lékařských diagnóz byste nenašli nemoc, která se jmenuje „deficit Božího pokoje“, a přitom se jedná o nejzávažnější nemoc lidstva.

Nikdy by nevznikly malé či velké, místní či světové konflikty, kdyby jejich aktéři byli naplnění Božím pokojem. Nedocházelo by ani k manželským konfliktům a děti by mohly vyrůstat v harmonických rodinách. Historie by byla chudá na náboženské konflikty, o válkách ani nemluvě.

Pokoj bylo to první, co dal Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání učedníkům. „Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“.  (Lukáš 24,36)  

Vím, že s takovým tématem nemám šanci udělat díru do světa, ale jedno vím: „Je to pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, který střeží a chrání naše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4, 7)

Boží pokoj je ta nejlepší ochrana, pomoc i lék – zatím stále tak málo ceněná.